Yello je dvojka chlapíků ze Švýcarska. Boris Blank je hudební experimentátor, který si pěkně v teple domácího nahrávacího studia hraje s různými mašinkami a nástroji, Dieter Meier je autor všech textů, který vlastní typický ukecaný hlas, jenž vštěpil jasnou tvář několika velkým hitům. Společně začínali bavit svět nahrávkou "Solid Pleasure" (1980), na které má své místo legendární kus "Bostich". Mezi stoprocentní hitové záseky se zařadila alba "You Gotta Say Yes To Another Excess" (1983 / hity "I Love You", "Lost Again"), "Stella" (1985 / hity "Oh Yeah", "Vicious Games") nebo "Flag" (1988), na kterém má své místo legendární závodnické číslo "The Race". Rekapitulační album "Essential" z roku 1992 je jakýmsi přelomem v kariéře tohoto dua. Během minulé dekády a v době po vydání výběrovky natočili celkem čtyři desky a jedno nadmíru vydařené remixové album "Hands On Yello" (1995), kde se sešla taková esa, jakými bezesporu jsou The Orb, Jam & Spoon, Carl Craig, Moby nebo Carl Cox. S posledně jmenovaným si spolupráci zopakovali na výtečné desce "Pocket Universe" o dva roky později. Rok 1999 přinesl dvě nahrávky - "Eccentrix" a "Motion Picture". Od té doby bylo okolo Yello hodně velké ticho, to přerušil závěr loňského roku, kdy vyšlo návratové album "The Eye".

Yello stále neztrácejí nic ze své nápaditosti a svého až skoro hračičkářského přístupu k vlastní tvorbě. Celá deska "The Eye" je jednou velkou pohodou, jejíž hlavní aktéři již dávno nepotřebují natáčet velké hity a spíše se snaží stále pobavit své fanoušky a zaujmout pestrostí nové posluchače. "The Eye" přináší mnoho typických hrátek, které Yello proslavily, ale tentokrát je vše více propleteno s nádechem ambientu a chill outových nálad. Je mi skoro až záhadou, že to i po těch nějakých dvaceti čtyřech letech kariéry tohoto dua takto funguje a jsem tomu jedině rád. Hostem tohoto hodinového pestře zahaleného světa Yello jsou vokalistka Jade Davies a seskupení mnichů z The Gyuto Monastry (Bombila), kteří okouzlili track jménem "Star Breath". Snad jediným zklamáním celého opusu se může zdát singlovka "Planet Dada", která zde našla místo hned dvakrát. Ale ani verze pojmenovaná "Planet Dada (Flamboyant)" v úpravě člověka, který si říká Akufen, mě až tak moc nevzala, možná je to tím, že se nejvíce podobá typickým Yello a trošku to připomíná hru s elektronikou ala Krafwerk. Ostatních dvanáct položek "The Eye" je z úplně jiného soudku pochutin.

Zpěvačka Jade Davies vdechla život pěti písním, které umocnila svým vokálem. Fandy latinských rytmů potěší "Don Turbulento" a samotní Yello vás pozvou do Ria na karneval. Sambou šmrncnutá "Distant Solution" je neméně kouzelným slunečně protkaným výletem. Nejpovedenější jsou však zpívané "Time Palace" nebo "Unreal", ve které je zakotvená nádherná chill outová melodika. Tanečně chopená dvojice "Nervous" a "Soul On Ice" spojené s mumláním Dietera Meiera vás roztančí. "Soul On Ice" se rozjíždí v lehkém trance stylu. V "Hipster's Delay" překvapí kombinace vyšperkované elektroniky s dechovou sekcí. "Indigo Bay" je excelentním elektronickým experimentem, kde se schází mnoho vzájemně se doplňujících zvukových ploch, je to elektrizující koření téhle desky. "Bougainville" je ambient protkaný jazzovým nádechem a příbojem na francouzské pláži u Atlantiku. "Star Breath" je třešničkou na dortu, ve které se dal dohromady svět world music s houpavě hybným podkladem Borise Blanka, který na celém "The Eye" překvapuje povedenými nápady.

Yello a jejich hudební koktejl veselé a pohodové nálady skvěle funguje jako odreagování nejenom pro náročném dnu. "The Eye" v sobě nese skladby na poklidný poslech, ale zároveň jsou zde položky, které naleznou své místo na nějakém tom plácku určeném k tanci. Yello vkusně dokáží spojit do sebe latino prvky a elementy taneční scény, kterou oba tito pánové sledují jako za mlada. "The Eye" je zábava bez hranic a Yello dokazují, že stále nepatří do starého železa, protože dokáží i po tolika letech zaujmout a nadchnout.