Ty tam jsou doby, kdy Jana Kratochvílová zpívala hity "V stínu kapradiny", "Trajler BX 60" nebo "Copánky". Nyní už tato zpěvačka s velice zajímavým hlasem dělá zcela jiný styl muziky a navíc se za těch dvacet let, co o ní nebylo moc slyšet, značně změnila. Upřímně řečeno, ten, kdo o sobě veřejně tvrdí: "Jana Kratochvílová je mrtvá! Opustila svou fyzickou schránku v minulém století. Přesně to bylo na Štědrý den 24. prosince 1990 v 11 hodin večer. Já jsem coby Mimozemšťan převzala její fyzickou formu k dalšímu používání. Moje jméno je Zuru, ale na tomhle ostrově používám krycí jméno Heretyka, Kacířka nebo Uriel," to nemůže mít v hlavě zcela v pořádku. Jistě, dala by se označit za velice výstřední, ale ona by byla výstřední i v Bohnické psychiatrické léčebně.

Popravdě řečeno, myslím si, že je škoda, že není možné zákonem zakázat některým "umělcům" vyvíjet jakoukoliv činnost. Po poslechu alba "Uriel" bych měl na tento zákaz první adeptku. Za žádnou cenu si nemohu vzpomenout, jaké jiné album ve mně vyvolalo tolik negativních pocitů. Nechci nikoho z něčeho obviňovat, ale mám pocit, že toto album muselo vzniknout v jakémsi alkoholově-drogovém opojení, jinak si nedovedu vysvětlit, co vedlo Kratochvílovou k tomu natočit něco takového, jako je právě "Uriel".

O jednotlivých písničkách se zde nebudu příliš rozepisovat, byla by to pouze ztráta mého i čtenářova času. Musím přiznat, že Jana Kratochvílová má velice zajímavý hlas, který bohužel neumí využít. Co se týče stylového pojetí alba, těžko ho někam zařadit. Na "Uriel" lze nalézt skoro všechno. Metal, rock, kytarový poprock, rap, elektroniku a ještě spousty jiných stylů. Hudební stránka by se snad dala ještě jakžtakž přežít. To texty doporučuji neposlouchat. Posluchač musí mít pocit, že je na nějakém večírku dosti ujeté náboženské sekty. Kdyby alespoň písničky trvaly kratší dobu, ale málokterá má pod pět minut. Většinu písniček složila Jana Kratochvílová se svým druhem Jiřím Hrubešem. Na "Uriel" najdete také dvě "coververze". Jedná se o Beethovenovu "Ódu na radost" (na desce jako "Óda na lásku") a bývalou československou hymnu (na desce jako bonus "Na křídlech lásky"). Autoři zmiňovaných skladeb se musejí v hrobě otáčet jak dobře seřízený větrák. Při troše dobré vůle by se dala akceptovat ještě metalová verze "Ódy na radost", ovšem její úpravu státní hymny bych označil za žalovatelnou.

Je to s podivem, ale na "Uriel" jsou k nalezení i sem tam nějaké dobré věci. Pokud pominu textovou stránku, poslouchat se dá "Santa Maria", která se pohybuje někde na hranici kytarového popu a elektroniky. Poslouchatelná je i díky tomu, že Kratochvílová zde drží svůj hlas na uzdě, respektive to nezní, jakoby ji někdo držel pod krkem. Následující rocková "Holčička na měsíci" s povedeným refrénem se dá taky přetrpět, platí o ní to samé jako o "Santa Maria". Nicméně dvě poslouchatelné písničky je opravdu málo na album, které má čtrnáct skladeb a přes sedmdesát minut.

Opravdu si lámu hlavu nad tím, co vede firmu k tomu, že Janu Kratochvílovou s deskou "Uriel" tolik tlačí. Na tento hudební mišmaš musí mít posluchač hodně dobrý žaludek a obrnit se velkou psychickou odolností. Upřímně řečeno po poslechu tohoto alba mám pocit, že intenzivní alespoň týdenní pobyt v psychiatrické léčebně bych potřeboval já. A proto doufám, že nahrání dalšího alba bude Janě Kratochvílové trvat stejnou dobu jako nahrání tohoto.