John Frusciante, kytarista Red Hot Chili Peppers. Už to je samo o sobě dost určující. I když většina normálních posluchačů kapely (nemyslím fandy) bude dle jména rozlišovat ještě tak zpěváka Anthony Kiedise, nejen modří vědí, že John je stejně důležitou součástí různé a přitom skvěle fungující chemie téhle skupiny. Když před vydáním alba "Mother's Milk" z roku '89 přišel coby náhrada za na drogy doplativšího kytaristu Hillela Slovaka, zapadl do mozaiky tehdy (i když se inspiroval svým předchůdcem) ještě funkově rockové kapely kamínek se zvukem kytary naplno. Hodně díky Johnově kytaře se skladby RHCP staly klasikami rocku a postupně širokého rockového mainstreamu. S léty víc a víc lze jeho kytarový zvuk (lépe řečeno zvuky, protože kytary a efekty na ně střídá) těžko zaměnit s jinými. Ale nechybělo mnoho a z jeho kytary se mohl těšit jiný John, Kurt a tolik dalších. Naštěstí drogy a své démony zvládl a může se tak představit se svou čtvrtou sólovou deskou "Shadows Collide With People".

Zatímco ty předchozí nahrál sám v domácím studiu a sám je i "produkoval" (což mělo své klady i zápory), novinka s osmnácti skladbami na první poslech vyznívá zvukově bohatěji, protože poprvé se jeho skladbám dostalo profesionální péče. Díky hostujícím kolegům z kapely (Flea a Chad Smith) a kamarádovi z bočního projektu (Josh Klinghoffer) jsou některé skladby "životnější", nepočítačové bicí a basa jim prospívají (např. "Regret", "Ricky", "Wednesday's Song"), nicméně RHCP v bledě modrém nečekejte, na to je John příliš svůj.

Hudebně se oproti níže zmiňované předchozí desce moc nezměnilo, skladby (průvodce po nich zde) nejsou tolik paprikové, použité doprovodné syntezátory je směřují trochu více do popových vod, ale Johnovy kytarové vyhrávky jim dávají kruh, který je drží nad nimi. Na desce jsou také hybnější věci ("Second Walk", "This Cold", "Water"), které by do repertoáru papriček mohly skoro zapadnout, podobně jako pomalejší "Wednesday's Song". Větší pohoda autora je znát ve zpěvu, jistém ve výškách i neexpresivních polohách.

Co na desce minimálně napoprvé překvapí, jsou syntezátorové (nebo efekty prohnanou kytarou) instrumentálky, které lze odhalit dle čísel v názvech (a ve třech písničkách jsou jako intro). Jednoduché, nelze říct jinak než "kosmické" plochy desku rozdělují na tři až čtyři části. Možná reprezentují ty stíny, které má deska v názvu, ale méně by bylo více. To ostatně platí i pro celou desku, skoro 65 minut vede k tomu, že na konci pozornost posluchače může ochabnout, ne každá skladba je tak jasně rozpoznatelná jako singl "Song To Sing When I'm Lonely" (barva kytary je typická papričkovská), pár skladbám ("Second Walk", "Chances") by neškodilo rozpracování, jde spíš o nahozené nápady (což platilo ještě víc i pro předchozí tvorbu).

Přesto se Johnovi podařila hodně slušná deska, která dokazuje (kromě toho, jak moc dobře to jde i bez drog), že je se svou kytarou opravdu srostlý a že hra s RHCP nemůže uspokojit všechny jeho choutky. Některým se možná nebude úplně pozdávat malá ztráta syrovosti a autentičnosti, v dobrém slova smyslu nedodělanosti, která čišela z těsně po jeho zmrtvýchvstání vydané "To Record Only Water For Ten Days" (viz recenze), ale proti tomu mluví lepší celková péče, kterou si ty písničky zaslouží. Chcete-li ochutnat nové album, určitě běžte na stránky k nové desce, měla by tam být k poslechu celá nahrávka.