Po "Hledá se Nemo" je tu další animovaný film z dílny Walta Disneye s názvem "Brother Bear". Jako ke každému jinému pořádnému filmu i k němu byl vydán soundtrack. Tentokrát se o hudbu postaral osvědčený a několika cenami ověnčený Phil Collins.
Animované filmy jsou v poslední době velmi oblíbené. K jejich popularitě asi nejvíce dopomohla společnost Disney a v poslední době studio Pixar, které taktéž spadá do pod tuto obří továrnu na pohádky pro ty nejmenší nebo i pro ty větší diváky. Pixar má na svědomí takové trháky jako "Finding Nemo (Hledá se Nemo)" nebo velice povedené "Monsters Inc. (Příšerky s.r.o.)". Dalším filmem do rodiny Disney je "Brother Bear", tentokrát z dílny Florida Animation
Studio, kde vznikl třeba už animák "Mulan (Legenda o Mulan)". Pohádka "Brother Bear" vypráví o hochovi, který se vtělí do medvěda, díky čemuž začne prožívat nová dobrodružství a vidí svět v odlišné perspektivě než předtím.
O hudbu k soundtracku se postaral
Phil Collins, což ostatně není nic překvapujícího. Disney zde sází na jistotu. Vždyť Collinsova hudba tak výborně zabodovala v roce 1999 u "Tarzana", za kterou si odnesl nejen cenu Grammy, ale i Oscara a Zlatý Globus. Navíc mu tento počin výrazně pomohl vrátit se v Americe na výslunní hudební scény. Ovšem na druhou stranu je nutno říct, že byl tímto asi dost svázaný. Hudba k "Brother Bear" zní hodně podobně jako hudba k "Tarzanovi". Collins zde sice odvedl opět skvělou práci, ale v některých partiích je tu podobnost více než náhodná, spíš jakoby to vzal někdo přes kopírák. Nicméně rozhodně nechci tvrdit, že Collins už nedokáže složit silnou melodii. O tom ostatně přesvědčuje už v úvodní "Look Through My Eyes". Hlavní motiv z této skladby pak provází prakticky celý zbytek alba. V dalším songu "Great Spirits" ale přenechal zpěv svému prvnímu hostu - Tině Turner. Ta se zde po dlouhé době představuje v alespoň nějaké novince a určitě je příjemným zpestřením celé desky. Následující "Welcome" hodně připomíná stylově "Son Of Man" z výše zmíněného "Tarzana". Ústřední písničkou z tohoto filmu se stala čtvrtá v pořadí "No Way Out". Narozdíl od předchozích poměrně veselých skladeb je tato pomalá a plná nadějí. Když jsem psal o hostech na tomto albu, nemůžu opomenout Bulharský ženský sbor, který nazpíval jednu z nejlepších skladeb soundtracku "Transformation". Díky interpretaci sboru zní tato písnička přímo famózně. Ale mojí nejoblíbenější se stala až následující svižná a tak trošku hravá "On My Way", na které se producentsky podílel mimo Collinse ještě
Mark Mancina, jenž odvedl výborný kus práce. Široké spektrum nástrojů se zde střídá a prolíná v dokonalé souhře. Opravdu povedený kousek.
Jestliže do této doby jsem hlavně chválil, teď tomu bude spíš naopak.
Přesně v půlce alba se totiž začínají opakovat s jistými úpravami písničky. Někde jsou změny větší a někde jsou spíše kosmetické. Případ větší změny je u opakované "Welcome", kterou si střihli společně s Collinsem
The Blind Boys Of Alabama. V interpretaci je změna také v "Transformation" číslo dvě. Tu už nazpíval Collins sám bez ženského sboru. U "No Way Out" vznikla trošku netypická situace v tom, že singlová verze je delší než ta albová. Většinou tomu bývá přesně naopak. Zbytek alba tvoří intrumentálky, které samy o sobě asi moc neřeknou, pokud posluchač neviděl film. Opakuje se v nich motiv z předchozích skladeb a občas byla hledána inspirace i jinde, jako například v předposlední "Awakes As A Bear" se nemůžu zbavit pocitu, že občas slyším hlavní motiv z čtvrté epizody "Hvězdných válek". Tyto instrumentálky produkoval už
Mark Mancina sám, a i když jistě odvedl dobrou práci, spolupráce z Philem Collinsem mu seděla, tedy soudě podle "On My Way", daleko více.
Sountrack k filmu se povedl tak z poloviny. Občas je cítit jakoby nedostatek invence, ale nemyslím si, že by to bylo tím, že
Phil Collins už nedokáže psát. Spíš mám pocit, že ona určitá neoriginalita je pouze snahou se příliš neodchýlit od nastaveného kurzu z "Tarzana". Na druhou stranu, když si odmyslím předchozí Collinsovo filmové album, musím napsat, že se mu povedlo opět složit krásné písničky a o interpretačních schopnostech jeho a samozřejmě i hostů, které si vybral, nelze příliš pochybovat. Tato deska může také částečně tratit na tom, že je poměrně krátká, samozřejmě s přihlédnutím k opakujícím se písničkám. Závěrem by se dalo napsat asi toto. Fanouškům Phila Collinse a možná i Tiny Turner by nemělo toto album chybět ve sbírce. Ostatní nechť se jdou nejdříve podívat na film a pak sami uváží zda koupit, či ne.