Air do třetice všeho dobrého

Všichni víme, že Air nejsou žádná řadová tuctovka. Air, to je exkluzivní zboží, nóbl značka nejen pro snobské intelektuály oháknuté v decentních modýlcích od Gucciho, kteří nemají na práci nic jiného, než popíjet Café frapé kdesi v zapadlé pařížské kavárničce a s nožkou přehozenou přes nožku meditovat nad filmy Jean-Luc Godarda. Air jsou tu pro všechny labužníky a požitkáře bez ohledu na věk, postavení nebo hudební "orientaci". Jsou zkrátka výjimeční a moc dobře to o sobě vědí. Pro našince typičtí Francouzi, kteří však na Francii zvysoka kašlou a koncertují raději v "konkurenční" Anglii, kde jim, jak sami prohlašují, lépe rozumějí.

I podle obalu by se dalo soudit, že jsou Jean-Benoit Dunckel a Nicolas Godin na nové desce tak nějak víc za sebe. Booklet u Air vždy skvěle korespondoval s obsahem. Nečekejte tedy ani barevňoučké retro "Moon Safari", ani futurismus v pusté krajině "10,000 Hz Legend", obal "Talkie Walkie" tvoří zdánlivě neumělá a "civilní" fotka obou muzikantů. Ti částečně opustili zneklidňující stísněnost předchozího alba. Nové písně jsou opět příznačně provzdušněné a zdánlivě lehounké a prosté. Jsou vlastně až dětsky jednoduché, přitom rafinovaně strukturované, tudíž nadčasové (odpískaná "Alpha Beta Gaga", "Mike Mills", která díky klávesovému motivu zní tak trochu jako prstové cvičení z lidušky, ale přesto jde o působivou záležitost). Je pravda, že tu nenajdete tolik neskutečných nápadů, hudebních fíglů a vychytávek, kolika doslova přetékal debut "Moon Safari", ale možná i proto působí nová nahrávka celistvějším dojmem než jakýkoliv jejich předchozí počin. Na druhou stranu, pro někoho může být nové album - i díky lenivě "gaučovým" tempům všech skladeb - kapánek monotónní.

"Talkie Walkie" je tak někde na půl cesty mezi oběma předchozími řadovkami. Nechybí miloučké hitíky oslazené nesmělými vokály (vybrnkávaná "Cherry Blossom Girl"), ale ani složitější kompozice, "vážnější" kousky, které nenásilně vybalancovávají vznikající idylku (minimalistická "Alone In Kyoto"). Svoji zálibu ve velkolepých - filmově výpravných - skladbách však panové drží povětšinou na uzdě. Snaží se být celkem úsporní. Na pozadí charakteristických snově atmosférických ploch hrají prim - vedle decentně pobublávající a štěbetající "soft" elektroniky (a všemožných starých synťáků) - akustické nástroje. Průzračná kytara, občas klavír nebo flétna. Aranžmá jsou o něco jemnější a úspornější než dřív, přesto opět delikatesní. Žádné zbytečné zvukové erupce a orgie se nekonají. Každý zvuk má své přesné místo a význam.

A to možná i díky francouzskému skladateli Michelu Colombierovi (mimo jiné poslední album Madonny "American Life"), který zapracoval na aranžmá u tří skladeb. Větší dopad na výsledný "sound" bych však přisuzoval spolupráci se superproducentem a zvukovým mágem Nigelem Godrichem - slavným hlavně díky produkování Radiohead (dále třeba Travis nebo Beta Band). Znáte však křehounké desky "Mutations" a "Sea Change", které natočil chameleón Beck právě pod jeho dohledem? Ptám se proto, že právě u nich (hlavně druhé jmenované) se mi zbíhají možné inspirační nitky nového alba Air. Když si ještě připomeneme, že právě Beck hostoval na "10,000 Hz Legend"... Ta atmosféra je hodně podobná. V souvislosti s "Talkie Walkie" tak můžeme klidně operovat s pojmy jako folk. Kdybychom si chtěli vymýšlet, třeba "space folk" (co taková "Universal Traveler"?). To jenom podtrhuje skutečnost, že se tentokrát Air sami postarali i o všechny vokální linky. Samozřejmě za občasného přispění různých vokodérů a efektů (geniálně jednoduchý refrén v trošku strašidelné "Run"), které umí snad jenom oni použít tak, že písně přesto působí hřejivě a lidsky. K tomu ještě roztomilá angličtina, mile nesmělý pěvecký projev a výrazné zastoupení akustických nástrojů.

Písničkářství? Navíc melancholické, posmutnělé, zádumčivé? Ale nebojte se, žíly vám to trhat nebude. Air si s vámi povídají, prohánějí se s vámi prostorem, konejší vás, nechtějí vás zdeptat. Protože tohle album je zároveň i ohromně povznášející. Vždyť oni jsou naprosto nevinní. Asi jako střapaté kotě, které vám přede na klíně. Tak je hlavně nevyplašte.

P.S.: Spolupráci s talentovanou režisérkou Sofií Coppola si Air vyzkoušeli už na soundtracku k filmu "Virgin Suicides". Poslední skladbu nového alba, již zmiňovanou "Alone In Kyoto", napsali pro její nový film "Lost In Translation". Nechtěl bych předbíhat (film bude mít u nás premiéru až na konci března, případně na něj můžete zajít už nyní v rámci Febiofestu), ale podle prvních ohlasů by se mělo jednat o tuze příjemnou podívanou - jakýsi obrazový ekvivalent desky, prý...