Po kratších hrátkách se zrcadlem byste měli být schopni dešifrovat název nového alba Ryana Adamse - "Rock N Roll". Deska s názvem, nad nímž se přemýšlelo nejvýš tři vteřiny, nevznikla, jak už se u tohoto písničkáře stává skoro zvykem, úplně běžným způsobem. Nikoliv předloňská bokovka "Demolition", ale až deska "Love Is Hell" měla být přímým následníkem úspěšných titulů "Heartbreaker" a "Gold" . Ta ovšem byla Adamsovým labelem Lost Highway odmítnuta jako depresivní a nedodělaná. Dočkáme se jí alespoň ve formě dvou EP. A aby se vlk nažral poté, co už jednu kozu odmítl, postavil Adams během dvou týdnů tuto kozí rockovou atrapu.

Což o to, vlk už ji touto dobou spokojeně tráví i s kilem lepidla a chlupy z babiččiny paruky (o zubech nemluvě), ale i předtím, než si ji vzal do parády chlupáčův hypervýkonný trávicí trakt, se zdála být nějaká divná. Než ji začnu s ohrnutým nosem šacovat, musím před Adamsem smeknout (ochladilo se) kulicha. Během té neuvěřitelně krátké doby totiž dokázal totiž prakticky sám (hudba, texty, spousta nástrojů) uplácat, jen tak, aby se neřeklo, obstojné celistvé album. Kromě ironie okolo titulní skladby není jeho název závádějící. Talentovaný písničkář už úspěšně koketoval s různými hudebními styly (viz. nepřeberné množství bootlegů) a tentokrát se mu podařilo prošpikovat popovou zpěvnost a chytlavost rockovou syrovostí a (zejména) surovostí. Zároveň však ze svých textů vyvrhl vše, co je dělalo neobyčejnými, a ponechal jen oslizlé kostry ověšené cáry výkřiků, úzkosti, vzteku a zoufalství. Jak ve vysoké horečce kolem sebe plive hnus, který má snad mít i svůj cíl - vydavatelovu vypočítavou tvář.

Co se nelíbí na přežvýkavém sudokopytníku mně? Krom toho, že zní méně dodělaně než ona "Love Is Hell" i dema z "Demolition", je to především absence originality, kterou Adams zřejmě pustil k vodě. Mrzuté. A zatímco si slečna originalita na břehu vyhlíží svou další "oběť", její bývalý si nasadil kloubouk, za opasek zastrčil bič a v nonšalantím stylu Indyho Jonese se pustil do vznešeného vykrádání hrobek, nebravše v potaz, že z nich někdy po jeho "průzkumu" zůstanou jen sutiny. Se slavným, práce v terénu preferujícím, archeologem má společné i to, že si je oba divák (resp. posluchač) přes jejich zjevné nedostatky musí chtě nechtě oblíbit. Stačí na chvíli zapomenout, že nabušená "So Alive" byla odcizena z chrámu U2, "Shallow" z podstatně skromnějšího svatostánku Oasis, "Note To Self: Don't Die" nápadně připomíná šperky z pohřebiště Nirvany, v "Boys" se pomíchaly drobné artefakty Blur a Goo Goo Dolls a tak dále, neustále. Zajímavé je všimnout si, teď už bezesporu záměrných, podobností v názvech skladeb. Na Pink Floyd je mi v souvislosti s "Wish You Were Here" skoro trapné upozorňovat, toho si všimne každý. Úvodní vypalovačka "This Is It" odkazuje na The Strokes a jejich "Is This It", závěrečná (nepočítaje bonus "Hypnotixed", který klidně mohl zůstat zavátý tunami žhavého písku) "The Drugs Not Working" zase na The Verve ("The Drugs Don't Work") a opět by šlo pokračovat ve výčtu jmen uvedených za titulkem "Dále hráli".

Ze všeho se vymaňuje dvouminutový, klavírem podbarvený povzdech "Rock N Roll", jako jediný na albu nemající s rock'n'rollem nic společného. Jeho text - "Everybody's cool playing rock'n'roll, I don't feel cool at all," ještě víc zamotává problematiku okolo vzniku, smyslu a vůbec celého chápání desky i autora samotného. Přemíře hloubání pak rychle zabrání následující strhující jen-aby-už-jí-byla hitovka "Anybody Wanna Take Me Home".

Vaše spokojenost s deskou, malým opusem na kytarové zesilovače, se bude odvíjet od toho, který z nápisů na jejím obalu je pro vás důležitější. Když odfiltrujeme ty, co si vybrali čárový kód, "Made in EU", "All Rights Reserved" apod., tak, ti co hledají rock'n'roll, vyberou správně. Ti co Ryana Adamse, ať si radši seženou "Love Is Hell".