Primal Scream jsou bezesporu významná kapela britské ex-kytarové scény, která se nebála začít experimentovat s do té doby skoro zakázaným tanečním ovocem. Nutno říci, že zpočátku spíše pod vlivem chemikálií, než muzikálním puzením, ale nešť. Nebyla první, ale jejich "Screamadelica" z roku 1991 zasáhla plnou silou nejen britskou hudbu svým zapojením dechů, tanečních rytmů a samplů do dříve rockových skladeb, propojila do té doby značně antagonistické světy. Ano, pro ty mladší bude asi překvapením, že Primal Scream začínali jako rocková kapela, ne zrovna nejoriginálnější mezi těmi všemi indie kapelami z druhé půlky 80. let. Přitom je to logické, pozdější zpěvák skupiny Bobby Gillespie nemohl překročit stín kapely Jesus & Mary Chain, ve které bubnoval. A teprve když se v '86 na bicí vykašlal, měl více času na již v té době dva roky založené Primal Scream. První dvě desky se nesly v rockovém duchu, vlivy Rolling Stones a dalších rockových či punkových klasiků se nedaly přeslechnout. Přeskočíme-li již zmíněnou revoluční "Screamadelicu", následující "Give Out But Don't Give Up" byla překvapivým (posluchači dost neceněným) návratem ke kořenům. Ale Primal Scream se na následující "Vanishing Point" vzepnuli k výkonu, temně elektronické album s rychlejšími rytmy, ale i hůře uchopitelnými instrumentálkami patřilo k tomu lepšímu, co v roce '97 vzniklo. Na o tři roky mladším "XTRMNTR" se projevila naštvanost Gillespieho a kolegů kytaristů se stavem světa, tvrdě taneční kousky doplnily kytary s výslednou zlobnou atmosférou. A poslední kousek "Evil Heat" se zdá být pokusem hudebně spojit poslední dvě desky, což se povětšinou daří.

Tolik lehce komentovaný vývoj kapely. A hned možno říci, že kompilace "Dirty Hits" ho skvěle odráží v chronologickém sledu. Kromě dvou prvních alb (proč ta ne?) jsou ta následující zastoupena značně rovnoměrně (4,3,3,4,4 skladby). O významu skladeb z alba "Screamadelica" svědčí to, že i dnes znějí docela moderně, i když samozřejmě vývoj nelze zastavit, a tak se lze bavit tím, kde všude podobné rytmické smyčky zazněly. Při poslechu se v některých momentech desky na mysl derou mnozí kolegové Primal Scream, které více či méně úmyslně "kopírovali", neznalý by takové "Higher Than The Sun" mohl tipovat dokonce na Duran Duran. Následné kytarovější skladby se srovnání s Rolling Stones těžko vyhnou, i díky zpěvu Gillespieho, v "(I'm Gonna) Cry Myself Blind" už vykukují skoro Aerosmith, a to není příliš pozitivní. Není divu, že posluchači z desky nebyli nadšení. Od skladeb z "Vanishing Point" má více a více slov elektronika (i když "Accelerator" je punkově kytarově drsný), rytmy se stávají více housovými až technoidními, dál a dál od vysmátého sluníčka, dle názvu kompilace.

Přes bezesporu dobrý výběr skladeb (i když minimálně "Autobahn 66" by se dal snadno oželet) se nelze zbavit některých otázek. Například nakolik bylo nutné tolik skladeb upravit oproti originální verzi. Snaha zkrátit a dostat na disk více skladeb možná hodně lidí uvítá, ale opravdový fanoušek se třeba nebude cítit poctěn. Z desky také vyplyne, že Gillespie svým zpěvem, lépe řečeno deklamací pár slov, některým skladbám příliš nepomůže. Jde vlastně spíš o instrumentálky, i když nutno zopakovat, že dobré. Příliš nechápu, že tak politicky (spíše nalevo) angažovaná kapela udělá singl zrovna s topmodelkou, a když už, dá ho na výběrový otisk do historie. Jedinou pádnou omluvou je jeho chytlavost, i když / přestože hudebně blízká Kylie Minoque. Do bookletu by se také hodil nějaký vhodnější komentář k historii kapely, než asi i pro angličtináře obtížně pochopitelný příspěvek Andy Weatheralla. Sice to byl on, který stál za úspěchem "Screamadelicy", ale tady se zdá, že těch pilulek snědl příliš. I když je to lepší než případné politické agitky Gillespieho.

Ale nechme detailů, tahle kompilace se povedla, je výborným průvodcem nejen po tvorbě Primal Scream, málokdy se povede sestavit tak povedený soundtrack druhé poloviny života dnešních třicátníků. A my můžeme jen litovat, že spíš těch za Kanálem.