17. listopad 1989 je datem významným z nejméně dvou důvodů. Tím prvním je položení základního kamene demokracii u nás a najdeme jej v učebnicích dějepisu jako jeden z nejzásadnějších okamžiků naší historie. Druhou míněnou událostí je oficiální vznik J.A.R., jedné z nejosobitějších českých kapel. O něm už dějepisné anály nehovoří, přesto jej každý rok vzpomenou tisíce příznivců; s nejvěrnějšími z nich si toto seskupení už několik let dává dostaveníčko v pražské Lucerně.

Pokud jste doufali, že vstupenku seženete ještě několik dní před koncertem, čekalo vás u pokladny ve Vodičkově ulici zklamání. Výjimečné akce této "revoluční skupiny" jsou totiž už nějakou tu dobu ze zištných důvodů intenzivně vyhledávanou zárukou živelné, strhující a roztančené show, kdy se nespoutané i spontánní kusy, vycházející z nepopsatelné rezonance mezi hudebníky a publikem, přirozeně a nenuceně snoubí se seriózními, s profesionální rozvahou servírovanými muzikantskými výkony. Za svoji nekrátkou minulost se kdysi spíše zábavová sebranka vypracovala na desetičlennou konstelaci hvězd, jež se zaslouženě vyhřívá na výslunní české hudební scény. Na deskách s citem pro věc nabízí neškrobenou kvalitu v podobě dospělé, lehce intelektuální produkce, chytře oděné do nevtíravého, zábavného hávu, čímž zůstávají věrni vlastním kořenům. V rámci živých programů pak přitvrdí, přidají nějakou tu obhroublou poznámku, ale hlavně upřímně ocení a odmění přízeň i zájem všech přítomných. Není se tedy čemu divit, zmizely-li lupeny jako pára nad hrncem.

Den boje za svobodu a demokracii přišli do Lucerny krom zástupů fanoušků oslavit také například Petr Čtvrtníček, Zdeněk Suchý, Ota Balage nebo část příbuzných Monkey Business (podařilo se mi spatřit Tonyu Gaves a Matěje Rupperta), před začátkem akce jste u baru mohli narazit i na členy ansámblu - Oto Klempíře, Michala "Vrtulníka" Viktoříka a Romana Holého. Žádné hvězdné móresy, žádné obsese být za hvězdu - familiérní atmosféra, příjemná funky muzika v reproduktorech, ale také vzduch, co by se dal snad i sklízet a prodávat marihuaně holdujícím, tak nějak lze charakterizovat očekávání začátku akce. Ten nadešel čtyřicet minut po avizované osmé hodině večerní, a sice když se v přítmí pohaslých světel mezi ostatními stíny objevila výrazná silueta olbřímí Holého hlavy (vpravdě impozantní pohled). Úvodní píseň rok starého alba "Nervák" jménem "Parisian" byla první z nadílky osvědčených "Jařích" skvostů. Jak jsem právě naznačil, repertoár zatím poslední desky hraje kapela již nějaký ten pátek, což jistě pocítili jak samotní hudebníci, tak pod pódiem přítomní - co si budeme nalhávat, když se nové písně dostatečně zažijí, je to hned o něčem jiném. Zkrátka a dobře, pecky "Nerváku" za tu dobu pěkně srostly s předešlými, a tak mladší kusy "Karambolage", "Metamegamastítko", "Nuly", "Brutek Modelář" ani "Hi-tech Vitamean" nijak nevyčnívaly mezi šlágry "Pap Muziek", "Kmotr Brown", "Mydli-to", "B-bus" či "Neviděli mou funku".

Mezi nejlesklejší perly dvouhodinového programu opět patřily písně "Ty ho vidíš Otavo má", kterou pro J.A.R. nenahraditelný Dan Bárta povýšil na čtvrthodinovou vokální improvizaci, během níž za trpitelského svíjení se naprosto vyčerpávajícím způsobem demonstroval svoje výjimečné hlasové dispozice, "Hnědojed", tradičně spojený se jmenovitým představením celého bandu, tentokrát navíc obohacený o příjemnou ceremonii předání Zlaté desky za vydařený "Nervák" (šéf Sony Music / Bonton Zdeněk Knobloch se zdržel opravdu jen na moment), dále báječně jamující "Semiramis", nádherná "Jsem pohodlný" a převzatá, značně přitvrzená "Papa Was A Rolling Stone". Za zmínku stojí jistě i dvě série přídavků - velmi zábavná dechovka sprostonárodního textu "Máňo, vystrč podvozek" (údajně vůbec první autorská píseň kapely), metalový hybrid skladeb "Knihovnička" a "Čert včera vyletěl" i takřka zlidovělé hity "Maksimig", "Už mizí pryč je... Hanka" a "Bulháři".

Mnozí nezúčastnění by si mohli myslet, že vzhledem k věku skupiny jsou J.A.R. už jen klidnými pány, kteří komorně naladěni vkráčejí na scénu a v tomto duchu odehrají celý koncert. Avšak bylo by omylem nejhrubšího zrna domnívat se, že dnešní "Jaři" dávno nejsou těmi divočícími showmeny, kteří svého času skákali, tančili a hulákali, co jim síly stačily, že tato nespoutaná sestava dík svému renomé na pódiu těží pouze z toho, že prostě je na pódiu. Přál bych vám, drazí, cítit tu nehorázně intenzivní energii, vnímat tu náladu, vidět tu zběsilou podívanou (sledovat Klempu, jak paří v afro paruce Michala Viktoříka, bylo vskutku podívanou pro bohy). V jednom okamžiku jsem se rozhlédl kolem sebe a viděl rytmem unešená těla, slastně přivírající se oči i zraky upřeně sledující vše, co se vepředu děje. Viděl jsem úsměvy na tvářích, posluchače dojatě zpívající i šťastně dovádějící. Také muzikanti po sobě spokojeně i významně pokukovali a pobaveně sledovali, co se odehrává pod nimi (Roman Holý při pohledu na své oddané doslova zářil). Obě strany tak navzájem sáli tu čistou atmosféru a pohodu, která se zde všudypřítomně vznášela v kontrastu k vysoké teplotě a velmi těsným podmínkám v publiku. Občas se do reprobeden vloudilo nějaké to písknutí, nikomu tu však pochopitelně pranic nevadilo - tato hudba přece není žádnou navoněnou slečinkou.

Abych to shrnul. Na čtrnáctileté těleso J.A.R. se velmi trefně hodí ono otřepané klišé o stárnoucím víně. Jde o muzikanty, kteří dokonale vládnou svým instrumentům (a hlasům); o působivých vokálech, přesně frázovaném rapu, neomylné rytmice, mistrné hře na struny, na klávesy či o zručné dechové sekci toho bylo v minulosti řečeno dost. Občasné pomluvy, že "Jaři" degradují úroveň svých vystoupení tím, že zjevně hrají pod vlivem alkoholu, či jiných omamných látek, nemohu brát jinak než se zahořklým úsměvem na líci. Kapely formátu J.A.R. bychom si měli hýčkat a ne na ně podobným způsobem jedovatě plivat. Málokteré hudební seskupení dnes skutečně přesvědčí, že přišli opravdu kvůli lidem. Všechno nejlepší, J.A.R.!

J.A.R., Lucerna, Praha, 17.11.2003