Klub Matrix je jednou ze služebně nejmladších prostor v Praze, ale zároveň jednou z nejvhodnějších pro živé hraní. Trochu velikostí i zařízením připomíná někdejší Bunkr a kvalitním ozvučením třeba Rock Café či Palác Akropolis nechává daleko za sebou. Místo pro rozlučkový mejdan se svými fanoušky si tedy radical hippies (jak sami sebe S.L.U.T. výstižně přívlastkují) vybrali zcela ideální.

Večer krátce po deváté otevírali Gnu. Čtveřice z pražských Hodkoviček zahájila svým letitým hitem "Poslepu na cestě", po kterém už sypala především kousky z loňského vynikajícího počinu "Milimetry ticha", protkané několika novinkami. Jako vždy se tak dělo za plného fyzického nasazení všech členů. Díky dobrému zvuku, hypnotickém rytmu a oběma baskytarám se spíše než o poslech jednalo o intenzivní zážitek vnímání celým tělem. Gnu nás prostě opět přejeli svým parním válcem, semleli v žentouru, prohnali výkonnou centrifugou a nakonec vyplivli jak vymačkané citróny. Valivá síla i terapie hlukem.

Původem mělničtí desperados Anyway jsou z jiného tyglíku. O co jsou oproti Gnu méně hutní, o to jsou rychlejší. Jejich zběsilý zařezávající punk-corový hurikán vyvolává pousmání nad všemi módními neopunkovými hrátkami pro teenagery. Skvělá byla opět nejen foukací harmonika nezvykle a zajímavě zpestřující jejich nářez, ale hlavně nápadité pěvecké dialogy zpěváka a kytaristy. To vše podpořeno salvami bicích takové razance, že zapomeňte na obvyklé přirovnávání k řezníkům - ve srovnání s bubeníkem Anyway se totiž většina řezníků jednoduše fláká. V pekle, které pod pódiem doprovázelo jejich blok, skoro jakoby zanikla skutečnost, že nový materiál je ještě lepší než osvědčené písně staršího data a na další desku se tudíž lze opravdu těšit.

Spolu s nástupem S.L.U.T. se k pódiu nahrnula většina z přítomného dvou až třistahlavého publika, DJ Skullfuck, který byl v poslední době nedílnou součástí kapely, poprvé zascratchoval, a to, co pak vypuklo, se dá označit výstižně jediným slovem - Apokalypsa. Spodky, hip-hopově míchané z vinylů, výtečná a přesná rytmika, dvě kytary pohybující se ve spektru od hlukových stěn po ostré a řezavé riffy, k tomu všemu zechovaný a dalšími efekty upravený zpěv.

Jestliže Gnu byli hutní a valiví, Anyway ostří a rychlí, pak S.L.U.T. spojovali obě polohy a přidávali nemálo na vrch. Občas se sice potýkali se svým věčným problémem, že totiž svoje hypnotické repetice často natahovali do neúnosnosti a balancovali tak na hraně únavnosti (největším problémem S.L.U.T. vždy bylo, že nevěděli, kdy své koncerty skončit...), ale většinou to ustáli se ctí. Jen pauzy mezi skladbami, vyplňované DJem, nemusely být tak dlouhé. Závěrečná předpřídavková "A Trip To Marrakech" se pak stala ozdobou skvěle vygradovaného večera. Přesto mnozí nezastírali smutek nad koncem téhle kapely (není vůbec ani jisté, že vůbec vyjde celý letošní rok připravované nové album) a osobně pochybuji, že to bílé místo, které tu po nich zůstává, jen tak někdo zaplní.

S.L.U.T., Anyway, Gnu, Matrix, Praha, 13.11.2003