Už na samém začátku roku se může koncert Girls Against Boys v Praze zařadit na pořadník hodně dobrých koncertů s datem 2009. Co se atmosféry týče, tak možná i mezi ty nejlepší. Přičemž mám na mysli skutečně jen hodinku a kus hlavních aktérů večera, špetkou přispěla i Deverova Chyba. Gnu, těsné předskokany mužů ze Států, bych čtvrteční večer vůbec nepostrádala. Díky nim dostalo vystoupení GvsB jmenovku: Konečně! Konečně smysl pro dynamiku, konečně hudba!

Syrovost na třetí produkovali asi tak půl hodiny (stejně jako po nich druhá předkapela) táborité z Deverovy chyby. Ve složení dvě basy a zredukované bicí dokázali v lidech probudit touhu po svém, ohledy neberoucím, cítění hudby a tuto touhu pak beze zbytku naplnili. Jak se sál v Akropoli postupně zaplňoval, přestal se basový dvojhlas rozléhat prázdnotou. Sporadické texty, které místo výpovědní hodnoty měly spíše funkci umocňující, splnili svůj účel dokonale. Lidu pod pódiem včetně mě pak nezbylo, než strnule v němém úžasu zírat na místo činu, ze kterého se do nás přelévaly našlápnuté, místy až undergroundové stíny kapely.

Při vystoupení pražských Gnu jsem se pak cítila jako opuštěný ostrůvek předpojatého názoru v záplavě komíhajících se hlav. Neříkám, že ve mně jednolitá změť zvuků párkrát nevzbudila smysl pro rytmus - ale smysl pro melodii nebo vůbec pro smysluplnost celého počínání Gnu se nedostavily vůbec. U okolostojících, kapely znalých a očividných fanoušků, se naopak smysly zjitřily všechny. Snad každý v sále se nadšeně komíhal. Já jsem nemohla pochopit, proč na mě ten velkej pán, zpěvák v záplavě uřvanýho zmatku tolik křičí? Skoro jako jelen v říji, jenže u něj má jeho hlasový projev alespoň pádný důvod. Snad nebudou hlavní hřeby večera znít naživo podobně. Účast na koncertě by se pro mě stala zlem.

Konečně se na scénu dostavili Girls Against Boys, konečně mě kamsi nazad odmrštil přesně cílený úder kopáku. Konečně přišlo slibované basové nebe. Ráda bych chrochtala blahem od začátku, nicméně zvuk kapely se spravil až kolem čtvrté, páté písničky. Pak dostala muzika pořádné grády. Hlas Scotta McClouda, u kterého nevíte, jestli šeptá, křičí nebo zpívá, si dokáže podmanit kohokoli a vyvolat v něm radostnou, ale nepříčetnou křeč. Kluci z GvsB se chovali střídmě, bylo ale jasně vidět, že je těší zájem českého publika, ke kterému se vrátili již poněkolikáté. I přes občasné problémové samply, nebo možná díky nim, zněly skladby mnohem opravdověji a uvěřitelněji než na deskách. Čím agresivnější zdvojené nebo doplňující se basové linky, tím víc nadšeného jekotu jim odpovídalo v ústrety.

Zaškatulkovat Girls Against Boys pod hlavičku nějakého žánru představuje složitý úkol. Při analýze každého songu přijdete na mnoho barvitých složek různého založení, jedna bez druhé ovšem nemohou existovat. Ať očekáváte jakýkoli výsledek, nikdy nemůžete říct, že by konečné podobě něco chybělo. Nejbizarnější přívlastek dostala kapela v podobě post-indie-hardcoru. Něco na tom bude - vážně jí nechybí post elektronika, rozháraná kytarová indie sóla ani tvrdé spodky, které vám na koncertě totálně rozšíří zorničky. Oproti deskám Girls Against Boys naživo mnohem víc duní a funí - a to je přesně to, po čem prahnou jejich fanoušci. A na pohlaví nezáleží.

Parádní fotogalerii z koncertu najdete ZDE.

Girls Against Boys, Gnu, Deverova chyba, Palác Akropolis, Praha, 12.2.2009