Čtvrteční večer v pražské Akropoli byl plný hlubokých, zcela jasných a konkrétních tónů. Zahrály tam dvě stálice své scény: Pelican a Gnu. Od prvního okamžiku, kdy hrábli do strun Gnu, bylo jasné, na jaký večírek jste se to přišli podívat. V hlavní roli kytary, v druhém sledu charisma a hned potom Akropole. Proč tohle pořadí? To je celkem jednoduché. To, pro co jsem si přišel především, byla muzika, náklad osobnosti a atmosféra. Všechny tyhle věci byly naplněny, i když možná v poněkud nečekanější poloze.

Start večera obstarali Gnu, jejich dvě baskytary a totální nářez. A v čem se lišilo tohle vystoupení? Je zkrátka zvláštní slyšet takovouhle hudbu ve větším prostoru, než jakým je Sedmička. Můžete zaslechnout širší kontext, než je ukrutná naléhavost a tvrdost jejich hudby. Dá se tedy říct, že ono procitnutí stran muziky Gnu způsobilo lepší zvukové prostředí spíš než moje posluchačské prozření. Vzduchem se zkrátka nesla energie a kolem se povalovala potem prosycená atmosféra plná špinavého zvuku, jaký k tomu patří.

Rychlost basových linek Gnu po krátké pauze vystřídala naléhavost jedné basové kytary Bryana Herwega. V tu chvíli se rozpoutalo chvilkové peklo nad Žižkovem. Místo očekávaného pocitového soundtracku plného silných, přesto stravitelných emocí, udeřila vlna tvrdých kytar. Nebyla temná ani přehnaně drsná, asi právě proto zůstala uvěřitelná. Místo svého, na albech vymezeného prostředí post-rocku poskakovali Pelican na hranici metalu, ve kterém nebylo místo pro harmonii zpěvu. A to ani ve chvíli, kdy by končila nástrojová invence a začínala hudební masturbace. Pelican zvládli svoji pražskou hodinu odehrát mistrně, s palcem položeným na hraně hudební tvrdosti, zasněnosti a invence.

Takovéhle koncerty se nedějí každý den. Tleskám. Nejen Silver Rocket, že koncerty současných, nápaditých a silných kapel máme díky nim šanci vidět, ale i za to, že existuje mnoho lidí, kteří je znají. A třeba přišli do Akropole.

Pelican, Gnu, Palác Akropolis, Praha, 5.4.2007

Fotogalerie: