Již mnoho let je teplická rocková sestava Kabát neprávem stále považovaná za sbor primitivních hulvátů, kteří svými oplzlými texty degradují vkus posluchačů. Od debutu "Má jí motorovou", jenž jim v roce 1992 tuto nálepku zajistil, však proběhlo víc, než jen mnoho let. Po prvních třech albech, u nichž etickou stránku hudby očividně nijak neřešili, došli Josef Vojtek a spol. ke zjištění, že hrát dobrou tvrdě rockovou muziku neznamená pouze syrově řezat do kytar a hulákat k tomu slova ne zrovna kultivovaného ražení. Zvláště po stránce textařské na sobě citelně zapracovali, a to jim napomohlo dobýt Olymp českého bigbeatu - jsou na vrcholu svého žánru a stali se domácím rockovým fenoménem. Jak široké je nyní posluchačské spektrum Kabátu, dokazují mimo jiné čísla prodejnosti desek - i v tomto směru jsou mezi nejúspěšnějšími, ne-li nejúspěšnější v Česku (CD-čko "Go Satane Go" bylo zlaté už v první den prodeje, výběrovou "Suma Sumárum" si koupilo přes sto tisíc lidí). Lze tedy úspěšně předpokládat, že nezklame ani aktuální novinka "Dole v dole", která po necelých třech letech nese opět nové Kabátí písně.

Co do trvání stručnou (album má něco přes půl hodiny), avšak nikoliv zanedbanou kytarovou jízdu odstartuje výstražným zabzučením úvodní "Mayrau". Za následného vrzavého hukotu a klapotu je posluchač spuštěn hluboko pod zem, aby na vlastní uši zakusil, jaké to dole v dole je. Zatímco cestou registruje, jak kdosi kdesi do čehosi mlátí, deska plynule přejde v titulní píseň, pojednávající o nekonečném lopotu těžce pracujícího lidu. Nutno říci, že tento motiv přesahuje do mnoha ostatních skladeb alba, "Dole v dole" je v tomto směru znatelně ucelené. Dvorní textař Kabátů, Milan Špalek, dávno proslul tím, že slova k melodiím píše výhradně na poslední chvíli a v momentě, kdy už napjaté očekávání spoluhráčů z kapely hraničí se zoufalstvím, vyplodí mnohdy geniální rýmy. Tentokrát se buď dopustil takového zpoždění, že se následné veršovaní změnilo v dřinu srovnatelnou s úmorným údělem horníkovým, nebo měl rozečtenou "Těžkou hodinu" Jiřího Wolkera. "Dole v dole" je samozřejmě tematicky pestřejší, většina textů se ovšem k výše zmíněnému přece jen vztahuje. A nespojují-li písně alba příběhy a postřehy únavně pracujících dělníků ("Dole v dole", "Nimrod Fábera", "Bahno") či rolníků ("Irský hody"), určitě se dá mluvit o částečném návratu k romantice divokého západu, kterou posluchači ocenili na "Coloradu" - o zlatokopech, pistolnících či barových hazardních hráčích se totiž mluví také hned v několika skladbách ("Bahno", "Shořel náš dům", "Kalamity Jane", potažmo "Stará Lou"). Právě řečeným určitě nechci naznačit, že Špalek vtiskl desce nějaký koncept, nebo že ji omezil na určitý tematický rámec. Pokud si ale CD-čko pozorně poslechnete, seznáte, že jistá návaznost mezi texty tu přeci jenom je.

Pokud referuji o textech, nemohu nezmínit závěrečnou píseň "Kdo si nechce hubu spálit", která obsahuje přesně to, co mě na posledních deskách Kabátů baví, a sice rozjímavý, zamyšlený, vážnější tón. S realitou smutně smířená slova o tom, že bít se za pravdu není v dnešní době nápadem zrovna nejlepším, by mohla konečně přesvědčit všechny mravokárce, že Kabát dospěl. Ostatní verše a rýmy jsou již veselé, svěží a samozřejmě obsahují i jistou dávku humoru (za všechny zmíním vyvedené "Irský hody", "Nimrod Fábera" a "Frau Vogelrauch"). Poslední poznámkou k nehudební složce písní budiž to, že skladbu "Cirkusovej stan" celou otextoval a na "Bahně" se podílel Tomáš Hájíček z Krucipüsku, který s kapelou spolupracoval již na desce "Go Satane Go" a v druhé jmenované zároveň zpívá sbory (dalším hostem "odjinud" je skupina Divokej Bill, jež má na svědomí sbory v "Kalamity Jane").

A teď již k tomu, jak to celé zní. Nejspíše každý aktivní rocker by vám potvrdil, že na posledních deskách Kabátů je znát citlivé zacházení se zvukem kytar a že bezhlavě jistě nevznikají ani aranže. Můžeme s klidem říci, že naše bigbeatová jednička si v podstatě jede stále to svoje. Podíváme-li se však na věc hlouběji, uznáme, že nějakou snahu udělat to samé jinak přeci jenom mají. V případě "Dole v dole" zvolili muzikanti perkuse (ovládá je producent Milan Cimfe), mírné počítačové přikrášlení a pro potřeby "Irských hodů" také irské flétny, tarogáto a banjo, jež může mírně evokovat titul "Čert na koze jel" (na tyto tři nástroje hraje Luboš Malina). Tak trochu netradičně zní i první, rock'n'rollem zvlněná půlka "Elvise". Uvedené prvky jsou však pouze jakýmisi drobnými kulisami v pozadí, hlavní part samozřejmě hrají kytary, basa a bicí. Celkový zvuk bych popsal jako hlubší, hutnější, snad i syrovější, rozhodně se ale nemíním ztotožnit s názorem, že "je to stále větší pop".

Hudební složku si takřka rovným dílem rozdělili kytaristé Tomáš Krulich a Ota Váňa (jednou písní přispěl i Milan Špalek). Stále stejný, prakticky neměnný model sloka - refrény - sólo, v případě Kabátu snadno identifikovatelný, a zábavné, až nechutně vtěrné melodie určitě potěší i tentokrát. V některých místech však kusy nové připomínají ty dřívější - zejména refrén "Kalamity Jane" poněkud více cituje "Baladu o špinavejch fuseklích". Bude-li chtít některý z publikujících kritiků čerstvé věci připodobnit ke starším, nebude mu to činit žádný problém. Nemyslím si ale, že by tento atribut desky někomu z věrných posluchačů nějak zvlášť vadil - rocková produkce z Teplic už de facto zlidověla, proč by ji fanoušci měli chtít slyšet jinak?

Parta Josefa Vojtka nepodcenila ani booklet, který je stylově vyveden v potrhané a poškrábané podobě, slova písní doplňují "průmyslové" fotografie těžké techniky i umazaných a zchvácených muzikantů, kteří se pro tyto potřeby nejspíše nechali inspirovat klipem německých Rammstein "Sonne" (na vysvětlenou - zahraniční kapela v klipu vystupuje podobně zřízená a děj se taktéž odehrává v dole).

Jestliže první alba kapely poučovala posluchače o tom, jak si užít mládí, "Dole v dole" naznačuje, jak se vyrovnat s faktem, že ono mládí je již nenávratně pryč (to je mimochodem také jedním z Wolkerem zpracovaných motivů). Jedná se o chlapskou desku, která vypráví o dřině a potu, co nemusí být výsledkem pouze manuální činnosti. V první řadě jde ovšem o bigbeat, jak se patří, tedy nic na přemýšlení, jak dříve pravil Mick Jagger. V jednoduchosti je krása.