Ze všech part, které stojí za renesancí rocku, jenž už skoro všichni ještě nedávno měli za odepsaný žánr, jsou The Strokes jedni z těch komerčně nejúspěšnějších. A také jedni z těch melodičtějších, kteří navíc svou jednoduchostí stále nepřestávají vzbuzovat údiv. Vlastně jde jakoby o paralelu roku 1976, kdy najednou posluchači přišli na to, že už mají plné zuby všech dinosauřích kapel typu Yes a že jednoduché tříakordové spolky typu Clash či Sex Pistols jsou mnohem zábavnější. Dnes tu namísto Yes máme nu-metalové party, a pak také některé taneční projekty, které jen vrství bez nápadu na sebe rytmy a samply. A není nic známějšího než fakt, že hudební historie se vlastně jen neustále v cyklech opakuje.

Jenomže pokud děláte složitou muziku s bohatou instrumentací a nabubřelým aranžmá, nedostatek nápadů snadno zamaskujete, zatímco u jednoduchých písniček to jde docela těžko, aniž by si toho všichni nevšimli. Takže se může snadno stát, že to, co napoprvé působí čerstvě a neoposlouchaně, je s druhou deskou už jen omšelá nuda. A lze s potěšením konstatovat, že případ The Strokes to rozhodně není. Jejich novinka působí svěže a i při své jednoduchosti ani trochu nenudí. Plaší mladíci tu dokazují, že přesně znají hranice svých možností, což se mimo jiné projevuje i v uvědomění si faktu, že hodinu trvající desky (s výjimkou výběrů či soundtracků) už prostě dnes nikoho nezajímají.

Strokes jsou od počátku řazeni "někam mezi Velvet Underground a Rolling Stones" a ono vzývání pocitu let šedesátých či newyorské nové vlny z první poloviny let sedmdesátých, je cítit i z aktuální nahrávky. I tady slyšíme ležérní, lehce efekty modulovaný zpěv, rytmicky přesné, ale jednoduché a jakoby automatické bicí, namísto sól, na která jsme od jiných zvyklí, spíše pártónové vyhrávky. Ale to všechno si posluchač uvědomí až po několikátém poslechu - napoprvé vše přehluší opravdu silné melodie. První singl "12:51", "The End Has No End" či "Reptilia" (prý nejoblíbenější píseň členů skupiny, původně avizovaná jako "Nightmare", v jejímž textu najdeme i původ názvu alba - "The room is on fire as she's fixing her hair...") jsou jasné hity, na které od jiných interpretů čekáme léta. A při vědomí excelentně propracovaného zvuku je jasné, že skutečnost, že se skupina při tvorbě desky rozešla s producentem Radiohead Nigelem Godrichem, vůbec není výsledku na škodu.

Stejně jako na debutu jsou i tady písničky výstižné a stručné, jako když do místnosti plné žvanilů přijde někdo, kdo dokáže během jediné věty vyřknout opravdovou myšlenku a vše podstatné zároveň. Oproti prvnímu záseku "Is This It" zde působí o něco měkčeji, melodičtěji a méně zvukově "špinavě" , ale tím, jak si se svým materiálem pánové vyhráli, aniž by tím ztratil svou lehkost a svěžest, se přece jen posunuli o notný kus dál. A pokud ten pocit po prvním přehrání nemáte, nebojte si je pustit znova. A ty, které to ani pak netrkne, zbývá jen politovat - The Strokes nejsou v nastupující vlně (která se sice tváří retro, ale ve skutečnosti vytváří trend) sami a poslední slovo ještě určitě nebylo vyřčeno.