Praha hostila večer, který představil tři zásadní proudy současného extrémního metalu. Technická brutalita Dying Fetus, groove orientovaný deathcore Suicide Silence a moderně produkovaná, monumentální masa Slaughter to Prevail vytvořily dramaturgicky gradující celek s maximálním fyzickým i zvukovým dopadem.
Live: Slaughter to Prevail
místo: Forum Karlin, Praha
datum: 8. února 2026
support: Suicide Silence, Dying Fetus
setlist: Voron, Bonebreaker, Banditos, Russian Grizzly in America, Viking, Imdead, Babayka, Bratva, Baba Yaga, Koschei, Drum Solo, Conflict, Kid of Darkness, Behelit, Demolisher
Extrémní metal je dnes hydra s desítkami hlav, z nichž každá chrčí jiným hlasem. Ve Foru Karlín se tyhle hlavy sešly v jeden večer a s téměř sadistickou chutí předvedly, jak široké spektrum brutality současná scéna nabízí.
Turné, které spojilo ostřílené Dying Fetus, deathcorové pionýry Suicide Silence a moderní zubatý kolos Slaughter to Prevail, vytvořilo atmosféru těžkou jako betonová stěna, přesto nabitou energií, která probíjela dav od prvního tónu. Karlín se toho večera proměnil v živočišnou masu, kde hranice mezi hudbou a fyzickým prožitkem mizela skoro stejně rychle jako vzduch pod pódiem.
Do sálu se valila různorodá crew, od vousatých veteránů, kteří pamatují první deathmetalové kazety, až po omladinu, která vyrůstala na YouTube videích a kamerách zachycujících první americké deathcorové festivaly.
Místo tradiční metalové zvukové koule se tentokrát technici vytáhli: každý úder kopáku měl konkrétní tvar, každý riff hladil i sekal současně, growly nezanikaly a nejhlubší frekvence nezněly jako náraz náklaďáku, ale jako vibrace zemětřesení, které člověku putuje po žebrech. Zřetelnost zvuku vytvořila luxusní podmínky pro kapely, které staví na rytmických detailech a strukturách, jež se jinak snadno rozpouštějí v přebuzeném hluku.
Suicide Silence odpálili večer s energií, která připomínala návrat ke kořenům i pohled dopředu zároveň. Kapela potvrdila, že moderní deathcore umí být stejně drtivý jako podobné žánry, jen používá jiné nástroje. Namísto komplikovaných struktur sází na čitelný groove, intuitivní dynamiku a brutální, ale přímou sílu. Kytary v extrémním ladění působily jako vibrující řetězová pila, která se zarývá do vzduchu s přesností, a bicí vytvářely rámec, který nutil tělo reagovat, i kdyby člověk nechtěl.
Vokály střídající hluboké growly a štiplavé výkřiky fungovaly jako pokyny pro dav. Když zazněly známé skladby, lidé se začali tlačit kupředu bez ohledu na prostor, stagediving nabral frekvenci jak na oldschool hardcore koncertě a refrény zněly halou tak hlasitě, že chvílemi nebylo jasné, kdo je tu hlavní performer, kapela nebo několikanásobná masa pod ní.
Dying Fetus na pódium vtrhli s úplně jiným druhem intenzity. Žádné dlouhé úvody, žádné pózy, jen přímý zásah technickou smrtí, ve které není místo pro chybu ani pro odpočinek. Způsob, jakým dokážou spojit brutální sílu s matematickou přesností, působí až znepokojivě.
Riffy byly ostré jako chirurgické nástroje, jejich rytmické kompilace zněly přirozeně, i když se měnily rychlostí, kterou běžný posluchač vnímá jen jako lavinu. Bicí jely střídavě v blastbeatech, technických přechodech a nečekaných groove polomomentech, které vždycky trvaly jen tak dlouho, aby si člověk uvědomil, že se nadechl, a hned přišla další salva, která to nadechnutí převrátila naruby.
Basová linka nesloužila jen jako výplň, ale jako vlastní hudební rovina. Každý tón měl jasný účel, často vytvářel kontramelodii nebo podporoval temnější podtext riffu. Setlist byl výpravou napříč érami kapely: od politicky nasáklých pecek po novější skladby z aktuálních alb, které jasně ukázaly, že Fetus nejenže neztrácejí dech, ale spíš dál pilují svůj styl k ještě brutálnějším formám.
Publikum reagovalo jinak než u Suicide Silence. Nebyla to jen syrová energie, ale i soustředěnost, respekt. Lidi chtěli slyšet každý detail a zároveň se chtěli nechat strhnout chaosovou vlnou.
Když ale pódium převzali
Slaughter to Prevail, veškeré intelektuální vnímání zmizelo a nahradila ho čistá primitivní síla, která proudila z beden jako smyslový úderník. Jejich produkce stojí na moderní estetice extrému. Extrémní subbasy, hutné kytary, mechanická přesnost a minimalismus, díky němuž každý riff působí jako úder pěstí.
Kytarové motivy jsou jednoduché, ale zato extrémně účinné, jejich síla netkví ve složitosti, ale v přesném načasování. Každý breakdown působí jako výbuch tlakové vlny a publikum na to reagovalo instinktivně pohybem, křikem, padáním do sebe navzájem.
Alex Terrible ovládl prostor jako démonický dirigent. Jeho guturální growly, které už roky baví i lidi mimo metalovou komunitu, zněly naživo ještě hruběji, pevněji a hrozivěji. Přechody mezi extrémními polohami měl pod absolutní kontrolou a jeho performance působila jako kombinace frontmana, šamana a gladiátora. Když spustili "Demolisher", nebyl to jen výbuch energie, bylo to zemětřesení.
"Baba Yaga" přinesla hutnou mytologickou atmosféru a "Bratva" rozpoutala tak gigantickou
uličku smrti, že se na chvíli zdálo, že se hala začne pohybovat vlastní gravitací. Do toho temné masky, dramatické světlo, červená barva jako symbol krve a hněvu. Hlavní hvězdy večera přinesly show, která představuje současnou definici metalové apokalypsy.
Celý večer fungoval jako průřez evolucí extrémního metalu v jediném tříhodinovém maratonu: od groove a výbušnosti
Suicide Silence přes technickou chirurgii
Dying Fetus až po moderní industriálně laděný deathcorový monument
Slaughter to Prevail. Každá kapela nabídla jiný typ agresivity, jinou estetiku, jiné pojetí brutality, ale společně vytvořily večer, který působil jednotně, smysluplně a ohlušivě.
Karlín tak nepřinesl jen koncert, ale téměř dokument o tom, kam se extrémní metal posunul a kde se nachází dnes: v místě, kde je stále živý, stále svěží, kde se střetává tradice s digitalizací, technická preciznost s instinktivním chaosem a nesmlouvavá energie s moderní produkční sílou. A především v místě, kde si fanoušci stále nechávají drtit kosti s úsměvem.