"Amulet", "Gotika", "Nosferatu". Tři názvy, které u milovníka domácího gotického rocku vyvolají příjemné mrazení v zádech. XIII. století na trojici desek nejen definovali sami sebe, ale hlavně převedli zmíněný žánr do českého prostředí. "Nosferatu" toto období završila a vloni vyšla v reedici na vinylu.
V polovině devadesátých let kapela
XIII. století definitivně setřásla svou punkovou minulost v podobě Hrdinů nové fronty a s oporou dvou studiovek "Amulet" a "Gotika" se vyšplhala až na špičku domácí gothicrockové scény. Vlastně se tam drží dodnes, byť jde spíše o dědictví minulosti a status vybojovaný zmíněnými počiny a právě vinylovou reedicí připomínaným opusem magnum "Nosferatu" než novou tvorbou.
Každopádně deska "Nosferatu" vznikala ve výjimečné kapelní pohodě. Sestava se po vydání předchůdce ustálila a nový materiál už tvořila přímo
na tělo. Oproti "Gotice" je jasně patrné přitvrzení, zejména zásluhou účasti kytaristy Michala Kourka, který přišel z metalového prostředí. A tyhle hutné riffy ve středním tempu, hodinářsky přesné, neústupně kráčející vpřed,
Třináctce velmi sluší.
Klasické kusy jako "Nosferatu Is Dead" (vědomá hra s ikonou žánru
Bauhaus a jejím "Bela Lugosi Is Dead"), "Torquemado" nebo "Svatá válka" sebevědomě nahlížejí do metalových teritorií. V kontrastu proti těmto produkčně velkolepě vypraveným songům pak stojí intimnější skladby, v jistém ohledu sólové písně frontmana Petra Štěpána.
"Legenda o krysaři", "Upír s houslemi" nebo finální, více než desetiminutový monument "Květy zla" - s upraveným textem převzatým přímo z Baudelairovy básnické sbírky - ukazují introvertnější podobu XIII. století, postavenou pouze na vrstvách syntezátorů a bicím automatu.
Obě dosti odlišné tváře XIII. století - ta kytarová dýchá živočišností, ta syntezátorová působí chladně odosobněně - si na "Nosferatu" nepřekážejí, právě naopak se vcelku ladně doplňují. Spojuje je zejména lehce zamlžený hlas Petra Štěpána a hlavně jeho texty. Ty se věnují životním osudům - nebo se jimi přinejmenším inspirují - osob,
"díky jejichž výjimečnosti můžeme promlouvat i my", připomíná formace na obalu.
Je tu Klaus Kinski, Bela Lugosi, Alžběta Bathory i Nicolo Paganini. Štěpán pracuje s typicky gothicrockovým/romantickým arzenálem obrazů, hemží se to zde upíry, vlky, nocemi, úplňky, démony.
Pořád se ale pohybujeme v čase, kdy tyhle náměty nebyly vyprázdněnými klišé, ale v zásadě funkčními a nosnými prvky, na nichž lze dále stavět - stejně jako album samotné platí za zásadní stavební kámen žánru samotného a jako takovému mu lze vytknout jen skutečně pramálo (třeba poněkud neorganickou angličtinu uprostřed českého textu v písni "Černý měsíc"). Na svém místě se nacházejí i zvukové efekty - vytí vlků, bouře -, které hezky zahušťují atmosféru a posluchače vtahují do světa poetické temnoty.
Reedice, která vyšla k třicátému výročí, rozprostřela více než hodinové dílo na dvojici černých desek. Hrají skvěle, dynamika, která vynikne zejména ve zmíněných kytarovějších věcech, působí příkladně, album zní skutečně
šťavnatě, plnokrevně, nejde to ale na úkor čitelnosti. Radost poslouchat, remastering Oldřicha Slezáka se skutečně vydařil.
Zarazí ale, jakým způsobem nové vydání
promáchlo ty tři křížky na krku "Nosferatu". Opravdu si natolik zásadní kolekce zaslouží jen duplikovaný obal a dvě černé desky ve standardních vnitřních obalech s celofánem? Kde jsou fotky, booklet, nedejbože třetí vinyl - nebo alespoň CD - s bonusovým materiálem?
U natolik stěžejního počinu by rozhodně nešlo o rozmar. Na poněkud bídnou úroveň reedic žehrám pravidelně a s každou další, která se mi dostane do rukou, doufám, že to bude jinak. Není, a v případě "Nosferatu", skutečně zásadního alba devadesátých let, to zamrzí o to více.
Tohle smutné konstatování by ale nemělo vrhnout negativní světlo na nahrávku "Nosferatu" samotnou, ta i po letech zůstává špičková a moc nezestárla. Na vinyl jistě patří a v reedici se jí, co do zvuku a
fyzického provedení dvou černých kotoučů, dostalo skvělé péče. Hraje to skvěle, příběh této studiovky ale zůstal bohužel nevyužitý.