Nemá cenu si cokoliv nalhávat, ZAZ je v Česku nesmírně oblíbená. Po její legendární premiéře na Colours Of Ostrava má spousta z nás dodnes vyryto v paměti, jak nás strhla, roztančila a nadchla svou bezprostředností, srdcem na dlani a mimo samotné muziky také důrazem na to připomínat, že právě uvnitř, v našem srdci, máme to nejcennější a neměli bychom na to zapomínat.

Řada koncertů, která od roku 2012 v České republice následovala, toto sdělení dále rozvíjela. A kdo ji viděl zaz (hehe) a znovu v Ostravě i Praze, odcházel vždy spokojen, naplněn a šťasten z toho, jak si zpěvačka stále znovu a znovu píše taháky v češtině, aby mohla vykládat publiku kromě jiného také své oblíbené povídání o ptáčkovi.

Ale léta plynou a wow efekt v aktuálním O2 universu, které se stále ne a ne proměnit v O2 arenu, už jaksi vyvanul klimatizací z budovy ven. Pořád je zábavné, když sledujete, jak zpěvačka poskakuje po pódiu, když vidíte, jak i ze čtyřčlenné doprovodné kapely dokáže vykřesat spoustu aranžérsky bohatých písní a jak je skvěle a bez jakýchkoliv berliček dokáže odzpívat.

S loňskou deskou "Sains et saufs", z níž předvedla hned jedenáct skladeb ze čtrnácti, zároveň došlo k ještě většímu žánrovému přerodu, takže v aktuálním setlistu protkaném čerstvými skladbami šlo cítit, že zatímco dříve hrály prim šansony a jazz, na nové desce se míří mnohem razantněji k popu a pop-rocku. To někoho potěší, jiného zklame, vesměs na tom ale není nic špatného.

Co ale špatné je, je pocit určitého šetření, který z aktuálního koncertu v hlavě zůstává. Jako by se zpěvačka rozhodla neudělat ten pomyslný krůček dál do větších hal. Jako by nechtěla jít ve své kariéře dopředu a za každou cenu chtěla zůstat tam, kde je. Když si totiž srovnáte posledních pár vystoupení, které u nás odehrála, proměnil se jejich charakter naprosto minimálně - největší změny se logicky odehrály především v oblasti setlistu. Jinak ale spousta věcí zůstává při starém - včetně kupříkladu oblíbené "Éblouie par la nuit", která se díky svému procítěnému podání opět stala vrcholem večera.

Jazyk hrdých Francouzů stále hraje prim, takže jí na koncertech pořád rozumí jen vyvolení, kteří jím vládnou. Osvětlení je stěží průměrné, většinou je na zpěvačku vidět spíše méně než více. A celková produkce se stále omezuje pouze na jediné projekční plátno, pro které ale nevznikly ani základní vizualizace. Takže když už je na té relativně malé obrazovce něco k vidění, jedná se většinou o záběry z pódia.

Nově však koučka francouzské verze reality show "The Voice" některé své monology nechala přeložit do češtiny, a na projekci se tak zjevily české titulky. Sympatické gesto, což o to. Jenže co z toho, když se zároveň nerozhrnula opona, která obrazovku částečně zakrývala, a tak to písmo bylo jen velice obtížně čitelné. Nakonec tak zůstaly opravdu jen ty nově zařazené písničky.

Není třeba, aby se hned střílelo rachejtlemi a konfetami. Nikdo taky neříká, že by snad nejnovější zastávka v Praze měla být hodnocena jako katastrofická. Ale alespoň nějaký pokrok vpřed by to už vážně chtělo. A nejen v tom ohledu, že se interpretka dle svých vlastních slov zbavila závislosti na alkoholu, cigaretách, masu a kávě, ale hlavně koncertně. Takto totiž jednotlivá vystoupení začínají splývat a i dlouholetí příznivci této unikátní pěvkyně si přece musí dříve či později začít klást tu stejnou otázku: "Pokud už jsem Zaz viděl šestkrát, vážně je potřeba na ni jít i posedmé?"