V pořadí druhý ze dvou koncertů, s nimiž se v Praze opět ukázal fenomenální italský tenorista, v mnoha směrech následoval předchozí vystoupení z let 2022 a také 2024. Ostatně z druhého zmíněného dostavení Andrea Bocelli v první části večera využil i svůj zářivě modrý oblek, který následně po dvacetiminutové přestávce převlékl za jeho černou variantu.

A i spousta dalších věcí zůstala při starém. Na velkoplošných obrazovkách se objevovaly jak tematické obrazy italského venkova a dění na pódiu, tak i reklamy na jeho značku prosecca nebo trailery vztahující se ke koncertu uvádějícímu jeho fantastickou, dech beroucí a zcela mimořádnou kolekci spoluprací "Duets (30th Anniversary)". Na ní se totiž pěvec už před časem spojil s výjimečnými umělci jako Céline Dion, Ariana Grande, Ed Sheeran, Jennifer Lopez, Sarah Brightman a mnohými dalšími.

Nově na ní ale přibyly duety i se jmény jako Shania Twain, Gwen Stefani, Chris Stapleton, Karol G, úžasně tam zpívají třeba i Dua Lipa, Christina Aguilera, Nelly Furtado a spousta dalších. Pro člověka, který běžně italské, španělské či francouzské operní árie neposlouchá, ale přesto by chtěl vědět, čím to je, že Andrea Bocelli umí dva dny po sobě naplnit vysočanskou halu, asi neexistuje lepší vstupní bod než právě tato obsahově i umělecky nabušená kompilace.

Také celková dramaturgie večera zůstala podobná jako dříve, ostatně co není rozbité, opravu nepotřebuje. Jen se tedy tentokrát ještě více než dříve zdálo, že samotného Andrey jsme si zejména v první polovině tolik neužili. Prostor totiž dostali především hosté, jejichž jména budou návštěvníkům předchozích koncertů povědomé, částečně se však jejich složení proměnilo.

Jakkoliv ale mnozí z nich dodali koncertu na barevnosti, snaha ukázat talentované kolegy návštěvníkům asi i nechtěně způsobila, že akce v těchto chvílích připomínala spíše showcaseový festival, protože toho prostoru dostali na úkor hlavní hvězdy až příliš.

Asi jen sám Bocelli ví, zda se program skládal s ohledem na jeho rostoucí věk a možnou potřebu si tu a tam odpočinout (je mu sedmašedesát let), nebo zda mu primárně jde o to předvést mladou generaci publiku, které by se o ní možná jinak ani nedozvědělo. Bez ohledu na skutečný důvod se ale především v první půli večera člověku chtělo se vší úctou ke kolegům zvolat: "My chceme více Bocelliho!"

Mezi hosty na zahájení aktuálního turné se i tentokrát objevila sopranistka Zuzana Marková, která se mimo spolupráce se samotným maestrem nejen v jeho největším hitu prezentovala krásnou interpretací "Měsíčku na nebi hlubokém" z Dvořákovy "Rusalky". Němčinu do programu vnesla rovněž sopranistka, Italka Serena Gamberoni.

Známým jménem byla houslistka Rusanda Panfili, která i tentokrát dala mimo jiné vzpomenout na spolupráci s Hansem Zimmerem, na jehož koncertech taktéž hostuje, v kousku "He's A Pirate" z "Pirátů z Karibiku". A nechyběla ani od minula známá taneční dvojice - Francesco Costa a Angelica Gismondo -, která se přidala na pár árií.

Vůbec nejdůležitějšími spolupracovníky ale byli lidé z Českého národního symfonického orchestru, kteří v kombinaci se sborem pod vedením dost možná nejlepšího dirigenta planety, navrátivšího se Stevena Mercuria, odváděli po celé dvě hodiny naprosto precizní, bezchybnou práci.

Zážitkem ostatně bylo sledovat už jen jejich předvedení legendární "O Fortuna" s kořeny až ve třináctém století, kde si právě letitý Bocelliho spolupracovník pocházející z USA užíval sílu početného hudebního tělesa stejně jako sami diváci.

Z hostujících zpěvaček si ale speciální vyzdvihnutí zaslouží Andrea Lykke Oehlenschlæger. Jméno osmadvacetileté dánské zpěvačky narozené v Etiopii stojí za zapamatování, protože jak ve svém sólovém výstupu se skladbou "Stand Up" původně od Cynthie Erivo, tak při následném duetu s nevidomým Bocellim v jedné z jeho nejkrásnějších písní "Vivo per lei" působila jako kompetentní spolupracovnice. Píseň tak v jejich podání zapůsobila mnohem lépe, než když na jejím místě v roce 2024 stála Nizozemka Emma Heesters.

Také ale její příchod znamenal pomyslné pozdvihnutí celého večera do přibližně půlhodinového vyvrcholení plného velkých hitů a ještě mimořádnějšího předvedení. Člověk vlastnící tolik různých ocenění, že jen jejich výčet by zabral celý článek, tak návštěvníkům s každou další skladbou ukazoval, že ani s přibývajícími léty nehodlá sundat nohu z plynu a přes "Canto della Terra" gradoval až k úplnému finále.

V něm pochopitelně nemohly scházet "Con te partirò (Time To Say Goodbye)" a opět naprosto dokonalá interpretace "Nessun Dorma" z opery "Turandot". A i tentokrát už lidé předčasně vstávali ze sedadel a nadšeně tleskali za to, že se ten jeden - nejdůležitější tón ze všech - podařilo odzpívat přesně tak, jak ho svého času zpíval i Luciano Pavarotti.

Je potěšující stále znovu a znovu mít možnost se přesvědčit, že Andrea Bocelli prostě chyby nedělá. Jeho pěvecké mistrovství je ztělesněním toho, pod čím si my, obyčejní lidé, představujeme slovo umění. A když tomu umění čelíte jen z několika desítek metrů, jeho síla vás srazí k zemi jako jedoucí kamion.

Pak už zbývá jen sebrat se z podlahy, obdivně vydechnout, utřít slzy a zadoufat, že něco tak mimořádného a slovy těžce popsatelného ještě někdy budete mít možnost zažít znovu. Král opery je totiž jen jeden. Ať žije král!