Jak by ses představil lidem, kteří o tobě a tvé hudbě nikdy neslyšeli?

Představuji se jednoduše: jmenuji se Lucio, píšu písně a objíždím svět s hudbou. A pak toho, s kým mluvím, pozvu na některý ze svých koncertů.

Jak ses vlastně dostal k hudbě? Kolik ti bylo let a co znamenalo ten prvotní impulz?

Všechno začalo ve chvíli, kdy jsem jako dítě viděl film "The Blues Brothers". Táta mi ho pustil a od té doby jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že bych se chtěl stát muzikantem.

Měl jsi někdy v záloze plán B?

I v těžších obdobích jsem vždycky nacházel klid a jistotu v hudebních nástrojích. Takže i plán B by se tak či onak točil kolem hudby.

Kdo patří mezi tvé vzory?

Je jich spousta - od Boba Dylana přes Paola Conteho nebo Randyho Newmana až po Emily Dickinson či malíře Antonia Ligabueho.

V klipu ke skladbě "Tu sei il mattino" (Ty jsi ráno) se objevuje kýchaní ve výtahu, které působí až trochu nechutně. Byl to záměr? O čem píseň a klip vlastně pojednávají a jak tahle scéna souvisí s jejich významem?

Společně s Tommasem Ottomanem jsme chtěli vytvořit videoklip, který půjde proti romantickému vyznění samotné písně. Byla to velká zábava.

Během národního finále i velkého finále Eurovize jsi při songu "Volevo Essere Un Duro" (Chtěl jsem být tvrďák) vystoupil s botou, na které bylo napsané jméno Andy. Odkazovalo to na "Toy Story - Příběh hraček"? A proč ses pro tento krok rozhodl?

Stejnou věc jsem udělal už během finále v Sanremu. Jde o odkaz na film, který mám moc rád - navíc s nádherným soundtrackem od Randyho Newmana. Zároveň šlo o způsob, jak se nestát nehybnou loutkou ve velké výloze.

Ve velkém finále soutěže jsi k pianu a elektrické kytaře přidal i foukací harmoniku, čímž skladba získala ještě větší sílu. Byl to tvůj nápad?

Při živém hraní používám harmoniku ve skladbě "Volevo Essere Un Duro" často. Byla to moje volba, mimo jiné proto, abych song oproti Sanremu trochu proměnil.

Zároveň ses díky tomu stal prvním umělcem od roku 1998, který v Eurovizi použil živý nástroj - jinak je tam totiž všechno kromě zpěvu vždy na playback. Pravidla jsi ale neporušil, protože zvuk šel přímo do mikrofonu. Chtěl jsi dostat živý nástroj na eurovizní pódium, nebo šlo prostě jen o další posun skladby?

Tohle mě těší. Pro mě znamená být na pódiu hlavně mít ruce na nástrojích. Každopádně jsem v tom nehledal provokaci - hrát živě na pódiu mi připadá naprosto přirozené.

Píseň pojednává o touze být tvrdý v tvrdém světě, ale nakonec v ní přiznáváš, že stále zůstáváš jen Luciem. Připadá ti, že dnešní svět není nastavený pro jemnější a citlivější lidi?

Ta skladba vypráví o tom, že často není jednoduché udržet rovnováhu na téhle kulaté Zemi. Jako bys stál na fotbalovém míči - a to se mi ne vždy daří.

Když se původně nominovaný zpěvák Olly rozhodl Eurovize nezúčastnit a příležitost jsi dostal ty jako náhradník, co se ti honilo hlavou? Jak jsi tu situaci vnímal?

S Tommasem Ottomanem jsme byli tak trochu připraveni na jakoukoli variantu. Měli jsme radost, že si můžeme dopřát tuhle novou zkušenost.

V Eurovizi jsi skončil pátý. Jak dnes hodnotíš její dopad? Co ti dala a co bys už znovu zažít nechtěl?

Stát na pódiu obklopený tolika pohledy představovalo krásnou výzvu a rozhodně silnou zkušenost.

Jak vypadá současná hudební scéna v Itálii? Říká se, že se výrazně posunula. V Česku známe vaši hudbu hlavně díky jménům jako Andrea Bocelli, Måneskin, Laura Pausini, Drupi, Lacuna Coil, Tiziano Ferro nebo Eros Ramazzotti. Koho bys nám, samozřejmě kromě sám sebe, ještě doporučil?

Určitě bych sáhl po písničkářích, kteří se zapsali do historie italské hudby - Lucio Dalla, Paolo Conte, Lucio Battisti nebo Ivan Graziani. Ze současných autorů mám rád třeba Andreu Laszla De Simoneho nebo Baustelle.

Věnuješ se i herectví - co bys ze své dosavadní kariéry doporučil ke zhlédnutí a proč?

"Vita da Carlo" byla moje první herecká zkušenost. Považoval jsem za čest, že jsem ji mohl absolvovat po boku Carla Verdoneho.

Občas vystupuješ také jako model, což dobře ladí s glam-rockovou estetikou tvé hudby. Měl jsi vztah k módě už od dětství, nebo přišel až později s rostoucí popularitou?

Nejsem model v pravém smyslu toho slova - jsem prťavý a trochu nevzhledný. Ale glam-rock mě fascinuje. Objevil jsem ho v dospívání a otevřel mi úplně nový svět i nový způsob, jak hudbu chápat - jako únik z reality.

V roce 2023 jsi na festivalu Firenze Rock předskakoval skupině The Who. Jaké to bylo? Stihl ses se členy osobně potkat?

Bohužel ne. Viděl jsem je v zákulisí, ale nenašel jsem v sobě odvahu jít je pozdravit, nechtěl jsem je obtěžovat. I tak se jednalo o neuvěřitelný zážitek.

V čem se tvé nové album liší od těch předchozích a proč by si ho lidé měli poslechnout?

Oproti starším deskám je možná víc nohama na zemi. Méně snové, s odhalenějšími a syrovějšími aranžemi.

Už 5. února vystoupíš poprvé v Praze, zavítáš do klubu MeetFactory. Byl jsi u nás už někdy? A na co se mohou fanoušci těšit?

Jsem nadšený. Do Prahy přijedu poprvé a moc se těším. Koncert nabídne rockové i folkové pasáže, spoustu kytar a foukací harmoniku.