"Chunta" zachycuje intimní setkání Kyšperského, Nikla, Doubravy a Pilgra v zimním Jimramově

26.01.2026 00:00 - Honza Průša | foto: Milan Novotný

V roce 2023 se frontman Květů Martin Kyšperský spojil s výtvarníkem a snílkem Petrem Niklem a vydali společnou desku s hitem "Dogátka". Teď mezi sebe přibrali ještě dlouholetého Kyšperského parťáka Aleše Pilgra a Marka Doubravu z Hm… a nahráli o dost barevnější album "Chunta".
9/10

Martin Kyšperský, Aleš Pilgr, Marek Doubrava, Petr Nikl - Chunta

Skladby: Moaré, Cit, Supraphone, Když na kotník ti spadne dům, Kurýr, Mikeša a prsten Niebelungův, Žár, V patách, Prší prší prší, Křídla pávů, Adrenalínek, Belcrediové
Vydáno: 23.1.2026
Celkový čas: 43:16
Vydavatel: Indies Scope Records
Martin Kyšperský je neuvěřitelně činorodý člověk a jeho nutkání tvořit neustále něco nového musí být velmi silné. Pořád si vymýšlí další projekty a spolupráce, nespokojí se jen s domovskými Květy. A tak se v prosinci roku 2024 vydal na chatu do Jimramova po svém dědovi. Ale nejel tam sám, spolu s ním vyrazili i Petr Nikl, Marek Doubrava a Aleš Pilgr. Přijeli s jasným cílem: zkusíme společně napsat a nahrát nové písničky. Tak vznikla deska "Chunta".

Ta prosincová tvůrčí session trvala ve východních Čechách pouhé tři dny. Během nich zde alternativní kvarteto psalo, skládalo, hrálo a žilo. Atmosféra končícího roku, krátkých dnů a dlouhých nocí nechala vzniknout nesmírně křehké, intimní a melancholické desce, z níž je ale cítit nekončící nadšení pro věc, radost z práce, hravost i to, že písničky společně tvoří ne z nutnosti, ale protože to všechny zatraceně baví.

To ostatně dokládá i nástrojové obsazení. Kromě těch obvyklých instrumentů tu uslyšíte taky foukací harmoniku, banjo, akordeon, ukulele, bisernicu, buzuki, autoharfu nebo waterphone.

Martin Kyšperský kromě hudby píše básně, příležitostně působí jako herec, má velmi plný a výrazný vnitřní život a fantazii, což dokládají sny, které se mu často zdají. A on si je zapisuje a následně zveřejňuje na sociálních sítích. Aleš Pilgr s ním hraje v Květech, ale měl i vlastní kapelu Biorchestr, vedle toho je popularizátor vědy, dřív učil fyziku.

Marek Doubrava působil v Tata Bojs, teď vystupuje s kapelou Hm…, kde převážně zhudebňují básně našich i překlady zahraničních básníků, ale taky dělá scénickou hudbu pro divadlo. A Petr Nikl je fenomén. Neustále si hrající člověk, výtvarník, hudebník, muž, který sice žije na stejné planetě jako my, ale všímá si tu světů často unikátních a na první pohled neviděných. Možná takových, o nichž umí následně vyprávět, ať už slovy, hudbou či kresbou jen on, navíc některé i sám vytváří.

Ať už šlo o záměr, nebo ne, jako posluchač si z desky vybírám hlavně její milostnou, intimní rovinu. To album proto vnímám jako pohled do milostných duší těch čtyř pánů v nejlepších letech (a jo, usuzuju tak primárně z textů, které psali jen Kyšperský a Nikl). Všímám si tu pohledu na lásku, a to ať k jiné osobě, ale taky třeba k hudbě, k lidstvu, k tradicím. První singlem se stala píseň "Cit" s textem "Amputoval jsem si cit / abych mohl láskou žít". Zpívá ji Marek Doubrava a ten cit si zde amputoval proto, že se bez něj cítí lehčí a křehčí.

Na křehkost pak navazuje skladba "Žár", již recituje Petr Nikl. Je to pro mne jedna z nejkrásnějších milostných písní vůbec. "Nikdy jsem neřekl slovo 'drahoušku' ani jsem neřekl slovo 'miláčku' a už vůbec ne 'zlatíčko'. Protože o lásku a krásu dbá přesný poměr tmy a jasu." A než se nad tím stačíte s otevřenou pusou zamyslet, kapela mu na to odpovídá: "Ale jak udržíš ten žár, když vyhasíná?"

Kyšperský k této položce (ke každé najdeme v bookletu psaný komentář o její tvorbě) uvádí: "Vzniklo to formou obíhačky v ping-pongu. Nahrál jsem motiv na kytaru, pak ji vzal Marek a přidal svůj part, potom Aleš a nakonec Petr, který tentokrát čistě jen recituje. To dalo skladbě klid. Marek ještě přibouchl pár tónů na akordeon. Já vymyslel sbor, ale Aleš mi poradil ho na konci zkrátit o jednu frázi. Plamenně jsem nesouhlasil a pak se ukázalo, že měl zase pravdu.

Martin Kyšperský tu zpívá krásnou písničku "Supraphone", která se odehrává na rozmezí snění a bdění. Zpěvák tu dřímá a představuje si, jak si pouští desky, což je i Kyšperského velká láska a koníček. Jak má ty booklety stokrát přečtené, zná je vlastně nazpaměť, ví, kdo na co hrál, a tak mu stačí si to prohlížet v hlavě.

Následně se přesouváme do Mozartea, kde s Láďou Padrůňkem a Gumou Kulhánkem nahrává před čtyřiceti lety basu. A celé to probíhá v té dřímající náladě i tempu, kde to ale tepe napětím onoho snu, do něhož nás pak dostává ještě i pozoun Ondry Galušky a andělské dívčí vokály.

Další témata, jimiž se "Chunta" zabývá, jako by často ukazovala na úzkost a absurditu života, mnohdy ale v tom spojení s nějakou formou lásky. Nachází se tu píseň o neschopnosti oslovit krásnou holku "Křídla pávů", dále rozpitá a velmi obrazotvorná skladba o nelehkém životě v tomto světě a konci světa "Prší, prší". A i když je tu vlastně optimistická "V patách", psaná s vírou ve společnost, stejně v ní utíkáme před hrůzou lůz, dotěrnými múzami a marnými utopickými hrůzami.

Martin Kyšperský, Petr Nikl, Marek Doubrava a Aleš Pilgr nahráli nádhernou desku, která nese převážně sentimentální a tklivou náladu. Ten prosincový Jimramov, který býval panstvím italského rodu Belcrediových, je z ní cítit, a i když jsem tam v životě nebyl, mám pocit, že díky muzikantům znám jeho atmosféru. A to zejména díky závěrečné skladbě "Belcrediové", do níž se výrazně otiskl.

V té závěrečné písni se povedlo krásně vykreslit atmosféru města, které se zahaluje do závějí sněhu, hrobka Belcrediových díky tomu působí jinak, jako by se kouzlem změnila. Celou tu zimní posvátnou náladu dotváří její intimní aranž, zvonivý klavír, do nějž Kyšperský zpívá. Když se pak v refrénu přidá kapela sborem "a spali a spali a spali a spali", člověk si najednou uvědomí: "Jo, to je ta nálada z 'Broučků'." A vzpomene si na onu Pantonskou malou čtyřdesku ze sedmdesátých let minulého století.

A aby si byl posluchač jistý, že tu skutečně jde o "Broučky", pomůže mu Kyšperský textem "až Svratka vzbudí nehybné karafiáty", které odkazují jednak na jejich autora Jana Karafiáta, který se v Jimramově narodil, ale také na chudobky, které symbolizovaly smrt broučků.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

SOUVISEJÍCÍ ČLÁNKY