Symfonické orchestry táhnou. A snad by nebylo od věci dodat, že zájem o ně dokonce i sílí. Ještě před deseti, patnácti lety jsme je nejčastěji vídali u hudebníků za zenitem, kteří marně hledali nové nápady. Velice často také šlo konkrétně o Český národní symfonický orchestr. Nebývalo běžné, že byste si z různých těles mohli vybírat v takové míře, jako je tomu dnes. V poslední době se ale situace změnila.

Existují tematicky zaměřené večery například v Rudolfinu, kde se rozeznívají ty nejslavnější melodie ze sci-fi, fantasy či videoher. Máme tady akce typu Composer Summit Prague, kde se potkávají ostřílené zahraniční hvězdy s domácí elitou a otevírají se obzory. Zapomínat nesmíme ani na tematické programy věnované jen jedné videohře, jako například Kingdom Come: Deliverence II, světu Marvelu nebo jen jednomu skladateli typu Ennia Morriconeho. Anebo - jde-li ještě o žijící hvězdu jako v případě Hanse Zimmera - můžeme zajít i na velkolepé koncerty.

Všechny tyto akce spojuje jedna věc - ať už se jedná jen o pomyslné best of nebo striktně daný, rozvláčnější večer na jedno téma, hudba samotná tu bývá na prvním místě. Sledujete převážně muzikanty, jak hrají, vnímáte sílu orchestru, a když máte štěstí a organizátoři štědrý rozpočet, tu a tam se třeba objeví buď opravdový, nebo alespoň tematický záběr z daného filmu.

Jenže pak je tady ještě úplně jiný typ zážitku a i ten v posledních letech nabírá na síle. A v jeho případě se role prohazují, tedy prim má hrát film samotný, který divák sleduje od začátku do konce v co možná nejlepší kvalitě, jako by seděl u sebe doma na gauči. A pod velkoplošnou obrazovkou nebo - jako v tomto případě - projekčním plátnem se nachází orchestr, který zjednodušeně řečeno nahrazuje dříve vysekanou hudbu z filmu a samotné dílo podbarvuje naživo.

Výsledek by tak měl co možná nejpřesněji odpovídat originálu, ale jak už to tak bývá, když dva dělají totéž, není to totéž. A srovnávat vypulírovanou originální nahrávku se živým tělesem také není úplně fér. Nicméně - nabízí se to.

Po úvodním slovu ředitelky Prague POP Symphonics Lenky Dandové a poděkování sponzorům jsme hned jako první zažili živé provedení letité znělky 20th Century Fox, což byl milý zážitek sám o sobě. Stačilo ale prvních pár minut filmu a už se začaly ukazovat nevýhody takového formátu. A to především v tom nepohodlí. O2 universum bohužel nebylo zkonstruováno s ohledem na komfort a spokojenost návštěvníků, ale spíše s ambicí nacpat do jednoho prostoru co možná nejvíce sedaček.

U klasických koncertů si tu a tam i někdo stoupne a tančí nebo po těch extrémně uzoučkých podlahách odchází na záchod či pro pivo, díky čemuž se osobní prostor kolem vás může stát vzdušnějším. Ovšem když sedíte se svými téměř dvěma metry zařezaní do drobné sedačky s krátkým sedákem a minimálním prostorem na nohy a máte se u toho soustředit na film, dost dobře to nejde. Lidé kolem vás se totiž vrtí, baví, roztahují, kašlou, natáčí nebo svítí mobilem, případně něco křupou.

K tomu komfortu, na jaký jste zvyklí z gauče, se to bohužel - a logicky - nepřibližuje. Přitom by stačilo popřemýšlet nad alternativními sály - takové Forum Karlín nebo Kongresové centrum by vůbec nemusely být od věci, jen by holt pořadatelé uspořádali třeba dvě vystoupení, aby uspokojili poptávku.

Pokud ale máte za podobnou akci platit a snést tam určitou míru nepohodlí, měla by ta ostatní pozitiva být dostatečně výrazná na to, aby vám to za návštěvu stálo. A tady už záleží na tom, jaký jste typ diváka, jak filmy sledujete, jaký k nim máte vztah a zda v takových podmínkách vydržíte třeba i tříhodinový blockbuster typu "Pán prstenů" či "Harry Potter". A to už jsou témata vysoce individuální, kde výsledný dojem může velice silně ovlivnit vztah k probírané látce, proto přepínám do první osoby, abych mohl být konkrétnější.

"Sám doma" z roku 1990 je odmalička můj nejoblíbenější film, hrubým odhadem jsem ho bez přehánění viděl asi padesátkrát. A to i přesto, že se jinak na stejný film podruhé v 99% případů nedívám. Každé Vánoce si v něm ale všimnu něčeho nového - letos třeba toho, že když se Marv vyleká za dveřmi puštěné videokazety se Snakesem, na dveřích dobře vidíme jeho stín, jak se zvedá od popelnic. Nebo že za samotným k zemi padajícím Snakesem se kupodivu samopalem nepoškodí prosklené dveře za jeho zády.

A přesně pro takové blázny, jako jsem já, kteří doma mají figurky ústředního tria a při prvním sněžení si pouští do sluchátek soundtrack z filmu, byl program "Sám doma in Concert" v mnohém jako dělaný.

Přišlo mi nesmírně zajímavé koukat na ten legendární snímek novýma očima a s diváky, kteří se zachovali docela překvapivě. Třeba když se poprvé nahlas rozesmáli, jakmile dnešní herecká superstar Kieran Culkin alias Fuller s plechovkou Pepsi mrkl do kamery. Nebo jak se smáli, když Kevin prohlásil: "Dobrou noc, Kevine."

Zaujalo mě i zjištění, že nejvtipnější postavou filmu byl dle sborového smíchu publika nejen Marv, ale se svými hláškami také strýček Frank. Že celé publikum společně vyjeklo hrůzou, když Marv stoupal na hřebík. Nebo jak tasilo mobily z kapes, jakmile se začala blížit scéna v kostele a patrně i největší tahák večera.

Takové chvíle považuji za cenné, neboť jako člověk, který je v podstatě schopen celý film převyprávět nazpaměť, už dávno nevnímám ty fantastické humorné scény s brilantním timingem a grimasami. Proto mi přijde zajímavé, že když strýček Frank mluví o brýlích na čtení, diváci kolem se od srdce smějí. Nebo když teprve ve chvíli, kdy Mokrý banditi vcházejí do domu a narážejí na všechny pasti, zjistíte podle hurónského smíchu až ve finální třetině filmu, že se v O2 universu nacházejí i děti.

Z tohoto úhlu pohledu tedy ten nekomfort stojí za to, protože koncept umožňuje vidět film novýma očima a zase nasát čerstvé zážitky z už tolikrát vytěženého obsahu.

Pak zbývá ještě samotná hudba. Organizátoři chvályhodně využili k promítání legendární český dabing a také se - možná překvapivě - rozhodli nezasahovat do použitých písní.

Když tedy rodina utíká na letišti, hraje k tomu "Run, Run, Rudolph". A jakmile Kevin pořádá na odlákaní lupičů párty s Michaelem Jordanem jezdícím na vláčku, slyšíte u toho originální nahrávku "Rockin' Around The Christmas Tree". Překvapilo ale ponechání originální, instrumentální nahrávky ve chvíli, kdy Gus Polinsky jede s mámou dodávkou. To mohlo být naživo moc pěkné číslo.

Orchestr, který dle organizátorů i spolu s dětským sborem Coro Piccolo Praha využitým až po patnáctiminutové přestávce, čítal dohromady přes 150 lidí, ale nakonec zas takovou sílu neměl. Slušela by mu vyšší hlasitost, neboť dabing například při rozhovoru s dědkem Marleym v kostele, což mohl být vrchol představení, přehlušoval snahu muzikantů v sále.

A tu a tam se nepodařilo ani načasování, což bylo dobře slyšet například ve scéně, kdy Kevina ve sklepě děsí rozpálený kotel a doprovodná hudba u toho vygradovala tak o vteřinku, dvě jindy, než měla.

Totéž nastalo i v úvodu, kdy Buzz láká své sourozence na dědka Marleyho a děsí je historkou o jeho minulosti. A přesně v ten moment, kdy se oči domnělého záporáka podívají směrem k trojici hrdinů, má mít hudba slovy těžko definovaný břink, který se tady nepodařilo úplně přesně trefit.

Pravda, něčeho takového si lidé, kteří nejsou tím filmem tak posedlí, asi nevšimnou, ale zamrzelo to. Stejně jako ne vždy úplně povedené vrcholy v místech, kde to očekáváte. Od útlého dětství například zbožňuju scénu, kdy se Kevin chystá svézt se na laně do domku na stromě. Hudba Johna Williamse je v tomto momentu natolik silná, že při jejím vyvrcholení mi i po tolika letech běhá mráz po zádech. Tady se to nepovedlo.

Orchestru se ale podařilo získat pozornost ve scénách, které z hudebního hlediska nejsou tak podstatné a doprovod muzikantů v nich zůstává potlačený, což dobře ilustruje například pasáž, kde Marv v sousedním domě pouští kohoutky. A pochopitelně se mu dařilo replikovat i velice známou titulní melodii "Somewhere In My Memory", která se v různých variacích filmem prolíná. Jen to zkrátka mohlo zaznít ještě o fous hlasitěji, aby to ty emoce z diváků vymáčklo.

Pochvala ale v každém případě musí přijít za pasáž, kdy Kevin odchází z kostela a začíná montáž a přípravy pastí. V té chvíli měli vystupující hodně napilno a museli střídat vícero nálad. To se jim podařilo na jedničku. Velkým zážitkem se staly i závěrečné titulky, kdy sice někteří ignoranti začali ze sálu houfně odcházet, právě tady ale přicházelo to nejlepší a hudba zde vystoupila z role pouhého doprovodu a převzala hlavní roli.

Je určitě chvályhodné, že se vůbec někdo do podobného projektu pustil a zkusil divákům přinést povědomý zážitek v novém ztvárnění. Sám jsem si dlouho přál, aby to někoho napadlo, a bezpochyby za tím vším vězí spousta neviditelné práce. Výsledné dojmy jsou ale i tak zhruba 50:50. Na jedné straně tady máme pasáže, které živé provedení spíše pokazilo, na té druhé zase řadu scén, kterým naopak tento hudební remaster poměrně prospěl.

Dokážu si představit, že člověk, který snímek viděl třeba pětkrát, bude odcházet spokojený, možná dokonce nadšený. Kdo ale zná tuto vánoční klasiku nazpaměť, drobných chyb si všimne.

Pokud by tedy organizátoři chtěli někdy akci zopakovat, nebo dokonce přijít i s přepracovaným pokračováním, což by mohlo být velice fajn, dovolil bych si poradit změnit prostory. Místo O2 universa bych doporučil zvolit sál, z nějž nebudete odcházet rozlámaní. A také by se měli pořadatelé zaměřit na výše uvedené body a zkusit celý projekt ještě o fous vylepšit. Potenciál tu je.