S Lucií jsem zažil už skoro všechno. Klubové koncerty, open air, nespočet Luceren a stadiónů, viděl jsem ji v roli předkapely Rolling Stones, byl jsem na ní ve Státní opeře, v Londýně i v Rakovníku, navštívil jsem dva koncerty v jeden den. Pravidelně na ni chodím od roku 1992. A bavily mne všechny podoby kapely - s výjimkou muzikálu "Větší než malé množství lásky". Ale to vlastně nebyla Lucie, jen její hudba.

Jsem tedy na jednu stranu vděčnej návštěvník jejích koncertů, hudba skupiny mě provází od puberty a mám ji rád. Na druhou stranu jsem viděl už skoro všechno a jen tak něco mě nemůže překvapit. Alespoň jsem si to myslel, když jsem vcházel do brněnské Winning Group Areny. Ale nakonec mě zas dostali.

Volba Doctor Victor jako předkapely se ukázala jako výbornej nápad. Ostatně na předskokany měla Lucie většinou správnej čuch. Namátkou si vybavuju Sluníčko, Janu Kirschner, Čechomor, Alici Springs, Dana Gladiše nebo Jasnou páku. Většinou jejich vystoupení působila svěže, nebyli na koncertech navíc.

Vojta Bureš je tak charismatickej člověk, že jednak perfektně nahradil Tomáše Varteckého ve Vjecech, kterým dodává onoho cobainovského ducha mládí a energii, jednak jako součást Doctor Victor Brňáky parádně rozehřál. Pro intro svého setu muzikanti pustili píseň "Ring Of Fire", skladbu, o níž shodou okolností Robert Kodym mluvil v našem posledním rozhovoru.

Nejlíp ale posluchači reagovali na Princův "Purple Rain". To Vojta, jehož muzikálnost a láska k hudbě je všudypřítomná (po koncertě jsme si povídali o tom, že si koupil lístek na Foo Fighters do Berlína), rozezpíval snad všechny příchozí. A pak i jako konferenciér bez rozpaků a přirozeně odmoderoval vědomostní kvíz o Lucii.

Ta začala hrát asi pět minut po osmé. V krátkém intru se představilo všech sedm projekčních pláten a velkolepě pojatá scéna. První písní byl největší hit P.B.CH. - "Černí andělé". Modrá světla, první efektní kouře a Viktor Dyk, který je i jako nováček v kapele ve zpěvu pevnej a jistej. Už jsem ho viděl s Lucií zpívat v Oxu a v londýnském klubu 229 a ani na obrovské stagi se neztratil a působil přirozeně.

Následoval Králův "Šťastnej chlap". Štěpán Smetáček sedl za bicí a poprvé se nechal vytáhnout kamsi k nebesům. Ostatně scénu měla skupina opravdu nápaditou. Nejen bubny jsou zvedány do výšky, o svou hydraulickou rampu nebyli ochuzeni ani ostatní muzikanti.

Ti si na oslavu narozenin pozvali řadu hostů. Před "Šroubama do hlavy" se o průvodní slovo postaral P.B.CH..: "Tak, kamarádi, jedeme dál. Máme pro vás hudební hádanku," a spustil basovou linku té písně, která Lucii v prvních letech fungování prošlapala cestu k dalším posluchačům. A na pódium pozval Michaela Kocába.

Vzpomenu znovu nedávný rozhovor, kde se právě Chovanec rozpovídal jednak o tom, jak moc Kocába obdivuje, a pak taky o tom, jak mu právě zpěvák Pražského výběru kdysi řekl: "Ty vole, to je dobrá pecka, ty 'Šrouby do hlavy'. Takovou bych chtěl mít." A teď si ji teda mohl velkolepě užít. Legenda odzpívala první sloku, ale pak si buď omylem vypnula mikrofon nebo došlo k nějaké technické závadě, a tak se zpěvu chopil Dyk.

"A tak jsem se prošel po Miami Beach. A co jsem tam viděl, z toho jsem byl pryč. Byla to žena, nejlepší kterou znám," parafrázoval po Kocábově hostování Robert Kodym "Chvastouna" Pražského výběru a spustil "Nejlepší kterou znám" ze zatím poslední desky "Evolucie". Z ní zazněla také skladba "Než tě rozkradou", píseň trochu jako Depeche Mode, jak ji označil Kodym. A taky s veršem "to je taková strašná síla", slovy, která se mi při koncertu vracela do hlavy opakovaně.

Vraťme se ale k hostům, kterých v Brně vystoupilo požehnaně. Lenny si zazpívala v "Chtěli jsme lítat" a v "Mariii", Michal Pavlíček si zahrál v "Krev a R’n’R", Vojta Bureš se ukázal a roztočil na točně v songu "Lovec, střelec, doktor a vědec". Zakládající členové Lucie Tomáš Waschinger (bicí), Petr Franc (klávesy) a Michal Penk (zpěv) předvedli, podobně jako před lety v Edenu, "Lucii". A děti muzikantů sekundovali svým rodičům ve "Snu". Na "Ameriku" pak na pódiu přišli úplně všichni.

Kapela má na současném turné kromě hlavního pódia předsunuté i menší kulaté. Na něm, mimo jiného, představila i "věc, kterou jsme ještě nikdy neudělali", jak to popsal Robert Kodym. A sice akustický set. V době, kdy bylo unplugged populární, se mu skupina programově bránila. Po čase, v roce 1998, pak Wanastowi Vjecy odjely "Vánoční akustickou šňůru" - dodnes vzpomínám na dechberoucí verzi písně "Vykopej ty zrůdy". Ale Lucie, nepočítám-li vystoupení na různých demonstracích, akustické koncerty nedávala.

Pro unplugged set si vybrali "Terezu", kterou Robert Kodym famózně zazpíval a Michal Dvořák doprovodil na akordeon. Spolu s čarujícími světly a kapelou otáčející se na točně šlo o jeden z vrcholů večera.

V následujícím "Snu" došlo k nejintimnějšímu okamžiku celého koncertu. Už sama ta vzácná melodie Ivana Krále a text Michala Dvořáka jsou kouzelné. A teď si představte, že tu písničku muzikanti hrajou akusticky, a tedy jemně, procítěně a intimně. Do toho na stagi sekundují jejich děti a kolem pódia lidé mávají desítkami srdcí vystřiženými z papíru, na nichž jsou napsané úryvky textů.

Ta srdce připravily čtyři mladé fanynky Viki, Eliška, Marťa a Alča, které je ostatním příchozím v sálu před začátkem koncertu rozdaly a daly pokyn, že je mají vytáhnout právě při "Snu". Když jsem se o tom s nimi bavil, říkaly, že tím chtějí kapele připravit milou atmosféru. Nevím, co to dělalo s kluky na pódiu, ale já, jak se rád dojímám, jsem to probrečel, a prožil si tak nejvíc nejdojemnější zážitek na koncertu Lucie vůbec.

Ještě jednu věc chci vypíchnout, a sice "Marii". Robert jako by v Brně posbíral všechnu něhu, kterou jen mohl najít, a skladbu zazpíval s tak silným prožitkem a tak jemně, jak jsem to zatím nezažil. Byl to hodně vzácnej okamžik, ke kterému mu moc hezky sekundovali Viktor Dyk a Lenny.

Brněnský koncert Lucie k jejím 40. narozeninám byl nádherný a díky všem hostům, možnostem pódia a moc pěkné dramaturgii i velmi pestrý. Ty dvě hodiny utekly jak nic a i zvuk, který v té hale s akustikou, která má do ideálu daleko, byl zpočátku docela zastřený a chyběly mu vejšky, se někdy při "L'auře" uspokojivě narovnal.

Závěrečným "Medvídkem" to ale kapele neskončilo, muzikanti se museli věnovat dalším povinnostem. V backstage nejdřív poskytli rozhovor televizi Prima, v němž se Robert třeba vyznal z obdivu k Ernstu Thompsonovi Setonovi, zejména jeho knize "Dva divoši", a zavzpomínal, jak jako kluk, podobně jako řada dalších, co tu knížku taky četli, chtěl být oním Yanem.

Následovalo meet and greet s fanoušky, co si koupili VIP vstupenky, focení, povídání a podepisování. A někdy kolem 23:30 se muzikanti přesunuli ještě na autogramiádu. To už jsem ale zmizel do nočního Brna na svůj spoj do Prahy.

Výroční šňůra Lucie stojí za návštěvu, to mi věřte. Čekají nás ještě dva pražské koncerty a jeden plzeňský. My u toho rozhodně budeme, a tak se můžete těšit i na reporty z nich.