Do redakce připutovalo na recenzi znovuvydané debutové CD Škwor "Vyhlašuju boj". Reedice by pochopitelně neměla zůstat pouze u původního materiálového rozsahu, toto album je oproti první verzi rozšířeno o tři live písně a jeden videoklip. Koncertní pecky "Klenot", "Policajt" a "Bohém" byly zaznamenány v dubnu 2003 během vystoupení v Jilemnici a nelze k nim takřka nic dodat. Energie, pumpující atmosféra, prostě "live Škwor". Připojený klip "Mý slzy neuvidíš" neurazí, ale ani nijak výrazně nepotěší.

Jelikož základní kostra desky zůstala stejná a těch pár bonusů se víceméně překrývá se zbytkem, nemá cenu, abychom dublovali kritiku a připojujeme proto původní recenzi, která vyšla v dubnu 2004. Na jejím znění autor nehodlá změnit nic:

Málo nebezpečný Škwor
O Škworech je v poslední době slyšet. Na základě vítězství v soutěži Rock Made In Gambrinus vydali album a na konci května budou hrát na pražské zastávce putovního festivalu Ozzfest 2002. To je dle mého názoru docela slušný úspěch na kapelu, o jejíž existenci ještě před několika málo měsíci vědělo pouze pár zasvěcenců.

Časopis Big Beng! o nich kdysi napsal, že jsou z těch kapel, které mají šanci uspět mezi širokou veřejností. Takové tvrzení je do určité míry opodstatněné, ačkoli je nutno je brát s velkou rezervou. Základním předpokladem pro úspěch Škworu je jejich moderní zvuk a vstřebávání nu-metalových postupů. V podstatě by se dalo říct, že se nebojí kopírovat (tak je to ostatně na dnešní metalové scéně běžné). Když si pustíte desku "Vyhlašuju boj", první, co vás možná napadne, bude srovnání s Linkin Park (nebo s Clawfinger). Ano, Škwor je jakási česká varianta Linkin Park (nemusí se ale jednat o vědomou podobnost). Kombinují elektroniku s ostrými kytarovými riffy, do toho se ozývá cosi jako rap, skladby jsou úderné a krátké. Abych ale nevzbuzoval zbytečné naděje - "Vyhlašuju boj" není zdaleka tak povedená deska jako "Hybrid Theory".

Hudbu Škworu je třeba hodnotit ze dvou úhlů pohledu (jakou kteroukoli jinou), a to z pohledu muzikantského a z pohledu textového. Muzikantská stránka již byla do určité míry přiblížena. Snad jen, že album produkoval Aleš Brichta, a že prostor věnovaný elektronice má spíše dekorativní charakter, než že by se jednalo o plnocennou součást hudebního projevu. Co vadí na desce nejvíc, je absence zajímavého nápadu, výraznější melodie, překvapujícího postupu. Najde se několik nad zbytek vyčnívajících skladeb ("Moje slzy neuvidíš", "Řekni co ti nevoní"), ty ale samy kvalitu alba nevyváží.

A teď texty. No, někdy je to síla, nad kterou zůstává rozum stát. Škwor jsou asi hodně tvrdí chlapi, kteří to dávají řádně najevo. Spoustu toho vychlastaj (jejich slovy), štve je kapitalismus a ženské, které jsou dobré leda tak do postele. Jinak řečeno, texty Škworu jsou plné klišé, otřepaných rýmů a nenáročných misogenismů. Uvedu příklad textařské ekvilibristiky: "Ty si se zas včera vožral - já chtěl sem to skrýt / v obýváku ses mi pochcal - chtělo se mi blít / celej kvartýr si mi rozbil - to snad né / řval si a byls pěkně sprostej - kecáš". (píseň "Kořalky") Co dodat?