Sledovat tvůrčí cestu Jamese Harriese je hudební radost, ve které se protínají všechny krásy jeho přímočarého písničkářství. Nastřádané příběhy nejenom z cest i tentokrát nabírají na síle, mají často civilní přesah a nesou silné emoce. "Love & Desire" skvěle zpracovává témata touhy, ztrát a všech nadějí.
Jeho všestrannost v sobě nese mnohé, zároveň často dokážete s velkou přesností detekovat, na jaké muzice vyrůstal a jaké vlivy dokázal vstřebat.
James Harries se vedle komponování filmové hudby věnuje své písničkářské tvůrčí činnosti, ve které klade důraz na samotné příběhy, bezbřehost jejich přednesu a naléhavost ve svém hlase. "Love & Desire" představuje další odbočku, uhnutí na této cestě, možná návrat ke kořenům, primárně však uhrane hned s prvním poslechem.
Když vyšla
"Superstition", ukázal, že mu taktéž nedělá problém současná popová estetika a hra s náladami ve zcela jiné optice, než jsme u něj zvyklí. Hned následnou deskou
"Hiraeth" se vydal zpátky k akustice a soundtrackové křehkosti se steskem po vlastním domově.
V té době měl pravděpodobně rozepsané další tracky, když se onen skladatelský um na chvíli pochroumal a zasekl. Z tohoto ochromení jej vyvedl jeho syn, když vyvolal fotku pořízenou na znovu nalezený stařičký fotoaparát. Vzešel z toho přeexponovaný snímek, který dal mnohé věci do pohybu.
Najednou se nadchl pro ideu, že není potřeba natočit do posledního detailu vypilovanou nahrávku, ale že chce spíše zachytit kouzlo daného momentu ve studiu, naživo, se všemi možnými nedokonalostmi. Svým způsobem jde o alternaci k épéčku
"Recorded Live In Bratislava (EP)".
V případě "Love & Desire" se jen obklopil hudebními přáteli
Matějem Belkem a
Tomášem Neuwerthem a za tři natáčecí dny bylo hotovo. S doprovodnými vokály vypomohly Klara Čmejrková a Katie Brown (z dua Jiný metro).
V této sevřené sestavě nedošlo na přehnané zvukové experimenty, naopak vše promlouvá folkem a soulovým chvěním. Autor staví na strohých aranžích, v nichž se dění centralizuje primárně k jeho vokálu.
Ona křehkost všech devíti písniček protíná široké spektrum pocitů, ve kterých se hlavní aktér zaměřuje na svá vyprávění sepsaných textů, v nichž nechybí životní touhy a ztráty, ale i ono hledání občas hůře hmatatelné a dosažitelné naděje. V těchto polohách se však naučil zapojit vlastní cit a zbytečně netlačit svou naléhavost do extrému nebo ji nepřiměřeně utápět ve smutku, kam občas sklouzne třeba
Damien Rice.
James Harries s kapelou
Jeho koncerty s doprovodným bandem nejsou zcela pravidelnou záležitostí. "Love & Desire" se ale jednoho takového dočká - už 10. prosince v pražském Jazz Docku.
Stačí se zaposlouchat do úvodní "Sabotage" a vše se začne postupně odvíjet a zapadat do sebe. "I Want Out" je neučesanou folkovou kráskou v duchu
Big Thiefa, případně
Blakea Millse. Hmatatelným kontrastem k ní se stává poklidnější vsuvka v podobě titulní "Love & Desire", jakési meditace svazující ony zmíněné touhy a nemožnost vlastnit vše, co si umaneme.
Jako nepřeslechnutelný milník působí introvertně majestátní "Paris", ta nepřímo funguje jako možné pojítko k minulé "Hiraeth", přesto se spíše nese v bezstarostném módu vřelosti a rozjařenosti daného momentu. "As The Night Comes Down" promlouvá zřetelnou intimitou. Naopak singlovka "Shivers Down My Spine" svým způsobem představuje ranou směs soulu a odkazu
Van Morrisona.
Na jednu stranu se
James Harries aktuálním počinem vrací do časů, kdy byl zcela srostlý se svou akustickou kytarou, sázel na civilnost, naprostou uvěřitelnost a atmosféru těch nejzapadlejších lokálů, kde vystupoval. Jeho písňová poetika nese charakteristické rysy, které k němu napevno patří, a to s jemu vlastní lehkostí v překračování hudebních žánrů.
"Love & Desire" možná ve svém finálním důsledku přináší logický úkrok, který mu může do blízké budoucnosti otevřít nové možnosti a dříve neslyšená zákoutí. Jedno je však jasné již nyní: tohle album vás ze svých pomyslných sítí jen tak nepustí.