Epydemye - nahrávání alba 'Kotlina' a co jej provázelo

Co vás vedlo k tomu, že jste se v roce 2015 rozhodli natočit tuto tematickou desku o českých dějinách?

Míra Vlasák (dále jen Míra): O historii, zejména dvacáté století, jsem se zajímal dlouho před "Kotlinou". Od dětství jsem od dědy slýchal příběh o Kubišovi a Gabčíkovi, protože on byl jako mladý pekař na místě krátce po atentátu a viděl Heydrichovo zničené auto. Dokonce údajně jednoho z nich zahlédl prchat. Takže mě už jako malého vzal do krypty v Resslově ulici, kde se parašutisté skrývali.

V roce 2011 navíc běžel v televizi seriál "Heydrich: Konečné řešení" a ten mě úplně pohltil. V tu dobu jsem byl do téhle problematiky dost ponořený, s Honzou jsme se o historii často bavili, cestou na koncerty jsme se s kapelou zastavovali na místech spojených s dějinnými událostmi.

Někde tam začala vznikat myšlenka na monotematické historické album. Původně jsem si myslel, že bychom mohli vymyslet fiktivní postavu, která bude postupně procházet zásadními událostmi českých dějin, nakonec jsme skončili u reálných postav, které se zapsaly do historie, ať už pozitivně, nebo negativně.

Honza Přeslička (dále jen Honza): Ve společnosti panovala ona pověstná blbá nálada. Už v roce 2011 nastavil v tehdejších hitparádách Tomáš Klus v písni "Pánubohudooken" směle a svěže zrcadlo. Jednalo se o bodrý popis toho, co se ve společnosti děje. ("Za co, pane Bože, za co?") V těch našich věčných debatách nám přišlo, že dobrou reakcí a nástinem, co s tím, by bylo takové ohlédnutí za tím, kdo jsme my, Češi, vlastně byli. Jak jsme se zachovali a proč tu pořád ještě jsme?

Tak vznikl nápad vytvořit album příběhů z české kotliny. Postupně se vyprofiloval ve významné momenty a postavy dvacátého století. Zpětně si uvědomuji, že se v textech zaměřujeme hlavně na člověka a jeho prožívání všech těch radostí a strastí. Někdy potají ve svých představách lezu lidem do jejich bačkor a snažím se v nich chodit, snít o tom, co viděli, cítili, žili. Chci pochopit, nebo alespoň cítit, proč se rozhodovali tak či onak. Snad proto na "Kotlině" často vyprávíme příběhy v ich-formě.

Jak vzpomínáte na vznik této řadovky, její nahrávání a studiovou práci?

Míra: Pro mě je to jedna z nejsilnějších vzpomínek. Práci ve studiu miluji, ale tehdy jsme to povýšili ještě na novou úroveň. Poprvé jsme totiž spolupracovali s producentem Daliborem Cidlinským, špičkou v oboru. Jednak jsme si lidsky sedli, ale hlavně to pro nás byla škola toho, jak vystavět a zaranžovat píseň. Poprvé jsme se tu také potkali s kytaristou Pepou Štěpánkem, který od té doby platí za nedílnou součást našich desek a občas i živých koncertů. Pozorovat Pepu při vrstvení kytarových stop je takový malý workshop zdarma.

Řekl bych, že tehdy se ve studiu nastavil náš současný zvuk - v tu dobu jsme byli akustické trio, od té doby jsme pomalu začali i na koncertech přidávat elektrické kytary a bicí, které nám na "Kotlinu" natočil náš kamarád, vynikající bubeník David Landštof. Splnili jsme si svůj sen - udělat si album pro sebe, bez ambicí, bez tlaku. A vzpomínám si, jak jsme poslední natáčecí den vyšli ze studia nadšení, že se nám to povedlo. Bylo nám v tu chvíli trochu jedno, jestli se to bude líbit ostatním, ale tušili jsme, že ano. Což se posléze potvrdilo několika oceněními, včetně sošky Anděla.

Honza: Obrovská úleva, že s námi do toho šel člověk s takovými schopnostmi muzikantskými, studiovými, producentskými i lidskými. Vědomí, že za výsledek přebere zodpovědnost někdo, v koho máte prostě důvěru. Mohli jsme se soustředit už jen na písničky, učit se a být u toho, když se myšlenky zhmotňují s těmi, kteří patří mezi nejlepší.

Nepřišel nyní čas na pokračování "Kotliny"? Současná politická situace u nás i ve světě by tomu napovídala...

Míra: Těžko říct - zatímco "Kotlina" se obrací čistě do historie, na našich dalších deskách se vždy objevilo několik písní, které reflektují aktuální společenskou nebo politickou situaci. Možná trochu skrytě, ne na první dobrou, ale kdo chce hledat, ten to v nich najde. K pokračování "Kotliny" se nás samozřejmě snaží lidé přesvědčit už od dob, kdy vyšla, sami nám občas posílají náměty na zajímavé osobnosti. Osobně jsem si ale potřeboval od těch těžkých témat na několik let trochu odpočinout. Museli bychom zase najít vnitřní chuť pustit se do toho.

Dvě novější skladby o osobnostech českých dějin už od té doby vznikly, přesto si myslím, že některé věci jsou zkrátka neopakovatelné. Asi bychom to museli zase pojmout jinak. A co se týká současné situace, nejspíš bych jen citoval závěr písně "Dialog" z desky "Prosklený nebe": "Nemám černý klapky ani krasohledy, čekám na spojení, co prolomí ledy, čekám na vstřícnej krok, čekám na dialog." Přeji naší společnosti, aby především znovu nalezla schopnost vést dialog, pokud jsme ji ještě neztratili...

Honza: "Kotlina" byla zatím náš nejzdařilejší pokus o rozvinutí občanské společnosti. Může to ve svém oboru zase jinak udělat skoro každý. Představuju si malou vesnici. Téměř na umření, opuštění. Po čase se do ní zase začnou stahovat lidé, kteří tu vyrůstali, mají tu kořeny. Kdysi vyrazili do světa, lecčemu se naučili, založili rodiny a najednou je to táhne zpátky.

Sejde se jich víc, vytvoří se jádro, začnou se nabalovat další. Scházejí se, pořádají kulturní, sportovní, společenské akce, propojují se postupně rodiny a lidé. Prostě žijí a mají propojené životy, mluví spolu, učí se dohodnout, ustoupit, rozdat se, respektovat. Každý může přispět tím, na co stačí. Vyrobit, zorganizovat, nakoupit, pomoci, postarat se, napéct, zahrát, promluvit...

V tomhle vidím naději pro dnešek a vím, že existuje, protože na takových místech často hrajeme. "Kotlina" inspirovala a inspiruje lidi k hledání, prožívání, propojování souvislostí, zájmu o historii, připomínání si. Byl by hřích se nepokusit navázat.