V srpnu jste odehráli jedinečný devadesátkový set v Praze. Schválně jste se chtěli před novou deskou trochu ohlédnout zpět?

Přesně tak. Chtěli jsme to odseknout. Den předtím jsem nevěděl, že na půdě najdu origoš obleček, a vzal jsem si ho. Byl v krabičce poskládaný, vypraný, vyžehlený. O to víc to bylo autentický.

Jak vzpomínáš na devadesátky?

Zas na ně tak nevzpomínám. A když, tak v dobrém. Byla to doba, kdy jsme vyletěli s kapelou nahoru. Nikdy jsme se nechtěli hudbou živit, abychom si udrželi svobodu, ale pak už to nešlo, tak jsme přestali pracovat v továrnách. Vše pro nás bylo nový, skvělý. V každém městě jsme hráli poprvé. Byla to doba, kdy jsme opustili socialismus, a začaly vznikat nová pravidla, možnosti.

K devadesátkám a vzniku skupiny se pojí i Martin L. Knor. Ten vaši formaci opustil už před rokem a půl. Jak jsi tento jeho odchod nesl?

Nesl jsem to ne úplně dobře. Známe se od pěti let s menšími přestávkami. Nebylo to jednoduchý, šlo o dlouhodobý problém. Ztratil tah na branku. Nešlo o to, že bych byl nespokojený já, ale potřebovali jsme jako celá kapela, aby zabral. A když nezabral, muselo se to vyřešit takto. Doprovázely to různé těžkosti. Není to pohoda dělat. Je to smutné, ale nutné.

A jak na jeho post a mezi vás zapadl Kuba Červinka? Přinesl svěží vítr do kapelních plachet? A jak přispěl na novou desku?

Je hrozně dobrý hudebník a umí hrát na více nástrojů než jenom na kytaru. Když jsme nahrávali, prvně jsme udělali základ a pak jsem do toho vždy nejvíc kecal s doděláváním. A on to teď částečně po mně převzal. Bavilo mě to pozorovat a radoval jsem se, že to nemusím dělat celý sám. Velký přínos pro kapelu.

I letos jste na novou desku dávali dohromady prostředky přes crowdfundingovou kampaň? A lišily se případně odměny oproti předchozím rokům?

Ano. Kromě alba na všech typech nosičích mají lidi rádi osobní, kontaktní odměny, například pět túr se mnou. Přijedu na nádraží, tam stojí nějaký člověk, kterého jsem nikdy neviděl, a jdeme spolu na túru. Ještě se nestalo, aby přišel nějaký blbec. A kdyby jo, obecně to mám tak, že když se stane nějaká katastrofa, snažím se z toho něco vytěžit.

Spousta Startérů mě inspirovala, k filmům, knížkám, kapelám. Jednou jsme rozparcelovali kousek mojí zahrádky, aby si lidi vysadili, co chtěli, a já to měl dopěstovat, což se úplně nepovedlo. Koupili jsme pak na trhu místo úrody nějaké ovoce, marmeládky a tak a byla sranda. Ty kontaktní odměny jsou fakt dobrý, dnes si vše můžeš koupit, ale osobní zážitek ne.

Letos jsme zapojili více členů. Náš basák se otužoval a potápěl. Vysekali díru v ledu na přehradě na Horní Bečvě. Bylo to hustý. Já s nimi nešel, to bych si musel předtím dát saunu. Party u Tibika nechyběla. Neky dělal hospodský kvíz. Letos tam byla revivalová fanouškovská kapela Dutý ale free.

Crowdfunding má jen výhody, když je úspěšný, zrealizuješ s ním kupu věcí, když ne, je to pro tebe zpráva, že produkt není zajímavý, nemusíš ho vyrobit a nemáš ho doma naskladněný ve zbytečně velkým množství.

Jaké je pro tebe vědět, že máte revival?

No že bych si z toho rozkousal botky, to ne. Ale je to dobrá známka toho, že ty naše písně má někdo rád.

Fotka na obalu desky pochází z tvého archivu?

Ne ne, autorem je český emigrant Bob Krčil, uprchlík před ruskou okupací z roku 1968. Žil nějakou dobu ve Francii, fotka je z roku 1976. Kluk ve stodole. O Bobu Krčilovi nedávno vyšla knížka "Žít, jako by šlo o život", kde jsem tuhle fotku objevil a úplně mi učarovala. Hned druhý den jsem díky autorovi knihy Janu Doušovi sehnal autorská práva. Měli jsme několik jiných návrhů na obal, ale tenhle jasně zvítězil.

Název "Hoříš? Hořím!" trochu připomíná pojmenování šesté studiovky "Chceš mě? Chci tě!" z roku 1999. Má na ni schválně odkazovat?

Asi jenom v tom, že je to stejně dobré album. Nápad na název měl výtvarník alba Láďa Krajča.

A hoříš? Čím?

Stále. Životem. Skáču radostí, že jsem naživu. No fakt. Na bývalýho depresáře docela změna.

Název je ale také odvozen od písně a pohádky "Čert, který láskou shořel". V čem tě tak okouzlila?

Je původem arabská a vyšla, když jsem měl asi šest let. Tou dobou vycházely číslované edice pohádek a mezi nimi se objevila i tato. Vyprávěla o čertovi, který si za objekt své bláznivé lásky vybral princeznu, která mu hrozně zatápěla. Nakonec kvůli ní shořel, a rád.

Líbí se mi tam zlidovělé hlášky na téma čert: "co je šeptem, to je čertem, šili s ním všichni čerti, posílali tě k čertu a žení se všichni čerti..." Text vymýšlel Kato, který s vámi song nahrál?

Ano. S Katem jsme kamarádi, respektujeme se a považuji ho za jednoho z největších hudebníků tady, navíc pracovitého, talentovaného. Jeli jsme během nahrávání na oběd k Hanákovi do Nižboru. Dali jsme si, mimochodem, katův šleh a vrátili jsme se do studia, kde na parkáči stál k mému překvapení Adam. Objal jsem ho a zašeptal mu do ucha, že jsem v prdeli s textem, že už je všechno hotový kromě týhle jedný dlouhý sloky a že s ní potřebuju pomoct. Vysvětlil jsem mu, o čem to má být, a on to za hodinu napsal a hned nazpíval. Byl jsem fakt dojatej, je to skvělé napsaný. Měl jsem s touhle deskou plán, že si ji musíme natočit úplně sami, bez podpory slovutných hostů.

Jako když jsme kdysi nahrávali "Made in Valmez". Jen kapela a pár kámošů, co jdou zrovna okolo.

A kdo šel kolem?

Verča, naše manažerka, a Karolka Karlíková, manželka Pavla, spolumajitele studia SONO, kde se natáčelo. Ty zpívají sbory. Nebo nahoře nahrávala kapela Lanugo, na pár písní si pozvala baskytaristu Rasťo Uhrika, který hraje s Mig 21. Přitáhl s sebou kontrabas, kolem kterého jsme furt chodili, a on ze srandy hudroval, ze ho ani nevyužije. Tak jsme toho využili my v písničce "Poslední večeře Páně".

Slyším tam i pro vás nezvyklé dechy, tedy když pominu saxofon, který se pro vás stal už typický.

Dechy máme už v mnoha starších písničkách. Tentokrát jsme si je nahráli sami, protože Kuba hraje bezvadně na trumpetu a zbytek na svoje saxofony nahrál Tibík.

Desku prý vnímáš jako restart. Je to tím, že jste nahrávali s Kubou, bez Martina?

I kvůli tomu. Poslední studiovku jsme vydali v roce 2019, pak jsme chtěli udělat další, do toho přišel covid, celé se to rozes*alo, pak jsme zjistili, že nemůžeme hrát s Martinem, museli jsme dojet rok s ním. Trochu to trvalo, stále se učím umění trpělivosti, ale stálo to za to.

Tvořilo se tentokrát líp, či hůř?

Je to stejný. Půlku vyberu v kompostu v počítači, zbytek dodělám. Při covidu jsem přestal psát písničky, dělali jsme streamy, bylo to komplikované produkčně, každý týden se naučit novou desku, sehnat hosty, zajistit techniku. Zakázal jsem si něco dalšího vymýšlet, abych měl čistou hlavu na tuhle práci. Chvíli trvalo, než se to zase nakoplo.

Zaujme i název písničky "Vlak přijel včas" - v dnešní době je až podivné, pokud jede včas. Ale vlaková tematika se v tvých textech objevuje často, že?

Petr Korál kdysi odhalil, že na každém albu máme zmínku o vlaku a nádražích, tak mu chci udělat radost. Ale jde o písničku o opožděných lidech, mezi které se také počítám - kterým trvá, než jim něco doteče, a potřebují víc než jeden pokus. Nevadí, lépe později než vůbec.

A jak to bylo s "Povídali si spolu o lásce", kde si každý mele tu svou?

Porozvodová písnička, napsaná už trochu s odstupem. Lidi si často v zápalu emocí během rozchodu říkají, že - například - ztratili deset let života s debilem a je jim to líto. Já to tak úplně nevidím. I během té doby běží náš život, určíte to nebylo celý špatný a taky nás to někam dovedlo, něco jsme se naučili, tak díky za to, no... Chtěl jsem tím naznačit, že život je dobrý pořád, i když to neklape. A mimochodem, jeden bonmot tvrdí, že zamilovanost je stav, který nám umožňuje vidět toho druhého, jaký není.

"Divnej sen" zhmotňuje tvůj vlastní sen?

Vypustil jsem pár tvrdých slok. Vypráví to o životě v Česku. Nejdůležitější je ten nevětraný zaprděný pokoj. Češi málo cestují a moc netuší, v jak krásný a bezpečný zemi žijí. Jak se máme dobře a přitom furt skuhráme. A tak dál.

S "Hezkou písničkou" se pojí zajímavá historka, že jsi jako dvacetiletý ležel na podlaze v čekárně na nádraží v Hranicích na Moravě a v lehce melancholickém stavu čekal na vlak. Jak se to přihodilo?

Přijel jsem úplně ožralý na nádraží do Hranic na Moravě, byla tam zima, čekárna plná, neměl jsem si kde sednout, tak jsem si na protest lehnul doprostřed místnosti, kde byla kaluž a rozšlapaný bordel ze sněhu. Spinkal jsem hezky až do rána a pak jsem se nějak dostal domů. Napínavý příběh!

To už se teď, doufám, nestává. (smích) Naopak smutně na mě působí "Poslední večeře Páně". Vracíš se v ní k úmrtí bratra, který odešel v červnu?

Ne ne, písnička vznikla dřív. Je o kamarádovi, se kterým jsem se šel do nemocnice rozloučit. Prostě sedíš v nemocničním pokoji plném blikajících přístrojů s kamarádem, kterého znáš celý život a který umírá na rakovinu. Dvoumetrový chlap, který má čtyřicet kilo. Ve zhaslým pokoji sedíš, on spí a ty vidíš proužek světla pod dveřmi. Pak přijde sestra, nabízí paštiku a dva rohlíky borcovi, kterému zbývá dvacet nebo kolik hodin života a který už ani nezvedne ruku. Tak zas odejde.

Zpíváš, že pršelo. Vnímám to jako symboliku pro pláč.

Kapky padaly na čelní sklo i volant, takže tam i tam.

V podobném duchu je laděná "Na nemocniční chodbě starej cynik pláče".

Když se mi narodil nejmladší syn, měl zdravotní patálie a skončil v nemocnici v Olomouci na JIPce. Bylo to drsný. Leželi jsme se ženou o patro níž na lehátkách v ordinaci, kam nás na noc pustili, a já se chodil co dvě hodiny ptát, jestli je náš syn naživu. O půlnoci, ve dvě, ve čtyři a v šest. Pak už to bylo nadějný. Když jsem se šel projít a trochu se uvolnit, došel jsem až na onkologii, kde tě to teda moc nenakopne. Lidi tam chodili a ramena jim klesala od pláče. Sednul jsem si tam do kouta a taky se vybrečel. Život je prostě moc křehký. Ale tato písnička smutná není.

"Odešel jsem ze školy" zpíváš proto, že stejně tě víc naučí život sám?

Tato písnička je zábavná, natočil jsem ji ve čtyřstopách. Vyhrabal jsem ji z krabice plné magnetofonových kazet. Nahrál jsem ji v roce 1988, kdy jsem ještě neměl nic za sebou, ale celé to tam hodnotím, jako bych měl. Je to bilance dvacetiletýho puberťáka. I když dostaneš tři Nobelovky, stejně máš každý den pochybnosti a často nevíš.

Svatá pravda, ale proč zní na konci: "Mňau"?

Protože jsem to během nahrávání dělal furt. Všichni se tomu smáli, proto jsem to tam nahrál, ať se na to nezapomene. A taky to je vhodný song pro podobnou kokotinu.

Deska končí skladbou "Už jenom světlo". Tou vyhlížíš nadějeplné zítřky?

Přesně. Na konci jsem chtěl mít světlo, protože to je důležitý. Předtím jsou samé nálože, i když nadějeplné. Trocha uvolnění neuškodí. Písnička začíná hrčením osmičkové promítačky, jakože černobílý film, pak tam jsou klávesy staré jak z "Večerníčka" a poselství antipolitické, primitivní a definitivní, láska.