"Časy se mění" - zpívá kdosi, na jehož jméno si právě ne a ne vzpomenout - a člověk se mění s nimi. Pokud autorovi těchto řádků paměť sahá, coby chlapec ještě méně než mladý snil o povolání kosmonauta. Tyto sny pak na chvíli vystřídala představa sebe sama coby zdatného a uvědomělého, aby pak vše převálcovala těžko zvladatelná touha octnout se někde na Divokém západě a bojovat tam za čest a slávu utlačovaných rudokožců. Pak se sny rozmělňovaly, stávaly se stále přízemnějšími a přece jen bližšími realitě. Od nějakého třiadvacátého - čtyřiadvacátého roku bylo jedním z těch nejvytrvalejších snů jednou v životě zažít koncert, který by začínal "Maggie's Farm" a "It's All Over Now, Baby Blue" a končil buď "Like A Rolling Stone" anebo - v ideálním případě - "All Along The Watchtower". Jako u těch ostatních jednalo se spíše o nedosažitelnou chiméru, která je tak dokonalá, že i snít o ní je úžasné.

Je skoro půlnoc, 23. října 2003 a už mi nikdo nenamluví, že sny jsou sny proto, že navždy zůstávají nevyplněny. Kdo dnes zavítal do sportovní haly s nejčastěji měněným jménem na severní polokouli (minimálně), ví, o čem je řeč. Koncert minnesotského rodáka Boba Dylana a jeho "bandu" (už bohužel asi navěky jenom s malým "B") překonal všechna očekávání a představil xkrát reinkarnovanou legendu moderní hudby ve formě, jakou možná pamatují rodiče dnešní mladé generace z doby, kdy oni sami začínali brát rozum. Sám velký mistr působil od prvních momentů, kdy se dvanáct minut po osmé hodině objevil na pódiu, jako všechno, jen ne člověk se zákonným nárokem na důchod (oni tedy v Americe chodí později, ale tím si to nemusíme kazit). Ve dvaašedesáti letech odehrál - doprovázen svým věrným z nejvěrnějších, Tony Granierem a jeho kumpány - vystoupení, kterému nelze vytknout absolutně nic a které suverénně zastínilo všechny jeho předchozí pražské koncerty.

O tom, že kapela působila až nadpozemsky sehraně a že Dylan držel večer snad každou vteřinu pevně v rukou, nemá cenu psát. Souhra muzikantů na pódiu vyrážela dech a vzájemná komunikace byla na hranici dokonalosti. Stačilo gesto a měnil se rytmus i tempo, tisíckrát obehrané písně byly zdánlivě neplánovaně přetvářeny přímo před očima a ušima hypnotizovaných diváků. Navíc bylo možno vidět neviděné, jak už bylo ohlašováno, Dylan odehrál - snad s výjimkou tří čtyř písní ve druhé čtvrtině koncertu, kdy vzal do rukou kytaru - celý večer ve stoje za klávesami, sem tam sáhl po foukačce a to bylo vše! Ale co to udělalo se zvukem a strukturou jeho písní, je na disertační práci z oboru hudební věda. Dylan je znám jako ten, kdo nikdy nehraje dvakrát stejnou píseň; ale co tentokráte provedl s takovou "Mr. Tambourine Man", skutečně přesahovalo všechny meze a nepochybuji o tom, že mnozí milovníci originálu neměli daleko k podání soudní žaloby za ničení kulturního bohatství.

Playlist byl z pohledu jeho přebohaté diskografie extrémně nevyvážený - skoro polovinu koncertu tvořily skladby z legendárního "Bringing It All Back Home" (1967) a z posledního "Love & Theft", doplněné skutečnými skvosty staršího (kromě již uvedených např. "Don't Think Twice It's All Right" nebo v šíleném tempu odehraná "Highway 61 Revisited") či novějšího data (vynikající a originálu snad nejbližší "Things Have Changed"). Trochu překvapivě bylo vynecháno skvostné album z roku 1997 "Time Out Of Mind" a fakt, že nezazněla "Not Dark Yet", autor osobně považuje za jediný nedostatek večera.

Celkem zaznělo sedmnáct skladeb, včetně tří přídavků, v nichž Dylan plně využil zvuku kláves k jemně disharmonickým a přesto do struktury písní přesně zapadajícím mezihrám. Když v závěrečné "All Along The Watchtower" po několikerém protažení konečně došlo na proslulé foukačkové minisólo, byl to jeden z okamžiků, na které se nezapomíná do konce života, a kdy opravdu běhá mráz po zádech. Téměř v každé položce svého pražského vystoupení Dylan a jeho spoluhráči dokazovali, jak dokonalí jsou ve skloubení tradičního a kongeniálně inovativního pojetí povětšinou již zlidovělých písní. Do očí však na první pohled bila jedna věc - naprostá a dokonalá absence toho, čemu se říká improvizace ve smyslu nepřipraveného a nevyzkoušeného experimentování se skladbami přímo před diváky. Jak kdysi řekl Ingmar Bergman, improvizovat může pouze ten, kdo je stoprocentně připraven. A zmiňovaný večer měli čeští fanoušci možnost shlédnout muže v nejlepších letech, který byl připraven snad i víc než na těch sto procent.

Být na místě těch, kteří se rozhodli strávit třiadvacátý říjen jinak, hodně dlouho si to vyčítám. Minimálně do příští návštěvy umělce, pro nějž se nemusíme stydět použít termín geniální - Boba Dylana.

Bob Dylan, T-mobile aréna, Praha, 23.10.2003