Druhý den na Brutal Assaultu 2025: Klasický death metal, moderna, vzpomínky a... Gojira

Ódy na prostory Pevnosti Josefov u Jaroměře zaznívají z festivalových reportů pravidelně - a prakticky se jim nelze vyhnout. Cihlové zdi, úzké průchody, temné chodby, specifická vůně: Všechno to Brutal Assaultu propůjčuje speciálního genia loci. Klenuté chodby se mohou proměnit v pivnici i uměleckou galerii, z vnitřních dvorků se stane stage, bývalé vojenské garáže (nebo co to, kýho čerta, vlastně je) obsadí postapokalyptický konvoj. Jestli má nějaký festival svůj mikrokosmos, který funguje mimo sféry každodenní reality, je to Brutal Assault.

Když už jsme u těch galerií: Letos toho zase bylo požehnaně, v útrobách pevnosti se tak dalo narazit na malby Maria Duplantiera z Gojiry nebo fotky Gabriely Homolové. Největší prostor si pro sebe nicméně uzmul František Štorm, též frontman legend Master's Hammer nebo Airbrusher, a jeho výstava The Beasts Within.

Barevné, poetické i groteskní výjevy obsadily vnitřní prostory Octagonu a právě vernisáži výstavy dávám ve čtvrtek přednost před fekální párty s Gutalax (mrkněte ale alespoň na fotky z odpolední pařby v galerii). Štorm proměnil výstavní prostory v pátou koncertní stage a v krátkosti představil svůj aktuální projekt Maldöror Disco.

A tohle propojení elektroniky a metalem, kde lze zachytit stopy typické grotesknosti, fungovalo skvěle. Sám František Štorm se hudbou zase viditelně baví. Pokud na podzim skutečně dojde k návratu Master's Hammer, myslím, že je na co se těšit.

Na hlavní - Císařské - náměstí mířím na jistoty Suffocation. Newyorští techničtí deathmetalisté už to táhnou více než pětatřicet let - jakkoliv jediným pamětníkem starých časů je kytarista Terrance Hobbs. Pořád mají co říct a rozhodně se tu nemlátí prázdná nostalgická sláma. Tenhle klasicky střižený pohled na žánr totiž aspiruje na nadčasovost.

Od klasiky rovnýma nohama k moderně. LANDMVRKS z Francie ukazují, že i v natolik provětraném žánru, jako je metalcore, lze najít špetku svěžesti. Ta muzika kouše, nechybí jí energie, zdravá naštvanost. A vůbec: je čas si zvyknout, že metalová moderna i rap na Brutal Assault - jakkoliv se asi tradicionalističtí škarohlídi, kteří by každý rok v pevnosti viděli Cannibal Corpse, protože, cituji z jedné diskuze, "všechno ostatní jsou sr...ky" - prostě patří.

Jen jsem, přiznám se, úplně nechopil sprejerskou vložku uprostřed koncertu. Kdyby výsledek frontman Florent Salfati třeba spálil nebo něco podobného. Takhle to byla spíše performance bez pointy.

Příjemně překvapila premiéra domácích gothicrockových stálic XIII. století. Ano, premiéra. Jeden z těch opravdu zásadních spolků, které může domácí scéna nabídnout, hrál skutečně na Brutalu poprvé až v roce 2025. Natřískanému Octagonu naservírovali muzikanti hity, aktuální nemastná-neslaná řadovka "Noc vlků" naštěstí zůstala mimo záběr třičtvrtěhodinového setu.

A fungovalo to výborně, tuhle kapelu si tu dovedu představit i třeba za rok, za dva. A tentokrát alespoň na zadní Obscure stage. Chápu, že čeština může být na festivalu, kam sedmdesát procent lidí přijíždí ze zahraničí, trochu handicap, nicméně na více než jen Octagon Třináctka rozhodně má.

Z Obituary chytám jen konec setu a tedy raně devadesátkové klasiky "Slowly We Rot" a "I'm in Pain". Inu, na tuto formaci se lze taky stoprocentně spolehnout - nezastavitelný válec, který nestárne. Méně techničtí než zmínění Suffocation, o to ale s větším nadhledem.

Brutal Assault si zakládá na tom, že nemá headlinery - každý si v programu najde toho svého. Ať je to jakkoli, Gojira si zřejmě vysloužila výjimku. Bylo to tak při jejím posledním zdejším vystoupení před sedmi lety a bylo to tak i nyní. Dokonce i na festivalových tričkách se Francouzi skví největším písmem.

Akci se podařilo ulovit kapelu, která se momentálně vyhřívá na vrcholu - a jako by se pod pódiem sešel celý festival. Zase jednou nebylo k hnutí, kolegy fotografy museli z jejich pracoviště v nulté brázdě pod pódiem odvádět východem u druhé scény. A když pak do davu u úvodní "Only Pain" vypluly nafukovací velryby, bylo jasno.

Gojira prožívá skvělé roky, na muzikantech, kteří hrají ve stejné sestavě už od svého založení v roce 1996, jako by to ani znát nebylo. Ústřední bratrská dvojice - Joe (frontman) a Mario (bicí) Duplantierovi - má v sobě pořád tu typickou hravou skromnost i schopnost rýpnout si sama do sebe - nebo do Francouzů. To třeba když před olympijskou skladbou "Mea Culpa" zpěvák připomněl francouzskou tradici dělat revoluce.

Formaci se podařilo najít cestu mezi tvrdostí a přístupností, neztrácí na přesahu, buduje si svůj rozpoznatelný svěží zvuk. Takhle vypadá moderní metal a opravdu velká kapela. Při vší úctě, sem ono přehypované nic jménem Sleep Token nedojde. Gojira totiž nepotřebuje plácat páté před deváté do dortu pejska a kočičky. Ona rozvíjí, posouvá hranice. Tu a tam vykročí směrem k chytlavému mainstreamu ("The Chant") a pak stejně zavalí posluchače riffovou vlnou ("L’Enfant Sauvage"). Ano, osmadvacátý Brutal Assault vyvrcholil už svůj druhý den.

Metalový svátek už se dostal do pozice, kdy si může dovolit přivézt docela exkluzivní záležitost. Třeba projekt Blood Fire Death, který vzdává poctu Bathory - kapele, která pomáhala zakládat to, co dnes známe jako black metal. A že to byla skutečně hvězdná pocta, málokdy se na jednom pódiu setká taková sebranka.

Všechno vedl E, tedy vokalista Watain, po jedné skladbě odzpíval Gaahl (exGorgoroth, exWardruna, Trelldom, Gaahl’s Wyrd) nebo Attila z Mayhem (v džísce s nášivkou Judas Priest), na basu si přišel zahrát Fredrik Melander, tedy člověk, který v Bathory skutečně působil, o kytarové party se staral Ivar Bjørnson z Enslaved.

Společně odehráli, ve srovnání s Gojirou, nesmírně starosvětsky syrový set, který si jen tu a tam pomohl plameny. Se špetkou patosu tenhle all-star tým předvedl - poměrně stručný, nutno říct, na jednoho z headlinerů - výběr ze starších alb Bathory a festival vrátil ke kořenům.

Krásně kontrastní finále, poskládat za sebe Gojiru a pohrobky Bathory. Čtvrteční program pak vyvrcholil s Fear Factory a jejich návratem k desce "Demanufacture", toliko klasice industriálního metalu. Nový zpěvák už do kapelního stroje skvěle zapadl, skupina má pořád grády. Čím to, že tento rok ten letitý industriál tak skvěle šlape a úspěšně ze sebe setřásá rez?

V pátek se festival překlenul do své druhé poloviny. Třeba s Paradise Lost, Mayhem nebo Dimmu Borgir. O tom už více v dalším článku.