První větší dav se shromáždil u hlavní stage na The Beaches, kanadskou indierockovou čtyřku, která si od prvních tónů získala srdce přítomných. Jordan Miller a spol. hráli s lehkostí, ale zároveň s postojem tady jsme a berte nás vážně. Duhové vlajky vlály jak na pódiu, tak v publiku, koncert se proto stal spontánní oslavou LGBTQ+ komunity. Zvuk byl ostrý jako čerstvě nabroušená kytara, refrény nakažlivé a pohled do davu prozrazoval, že nejedna kapela z line-upu by mohla této partě závidět tolik energie v tak brzkou hodinu.

Na vedlejší scéně se mezitím připravovala Caity Baser, britská zpěvačka a songwriterka, která se nebojí míchat pop, r'n'b a internetový humor. Působila jako vítr, který proletí mezi lidmi, zanechá v nich smích a pak je roztančí. Její písně o trapných rande, nesplněných očekáváních a každodenních absurditách fungovaly jako generátor dobré nálady. Publikum reagovalo na každý její úsměv a drobné improvizace mezi skladbami hlasitým křikem.

Pak přišel čas na Balu Brigada - novozélandskou kapelu, která na Ostrov svobody přivezla hudbu jako pohlednici z Pacifiku. Funkové basové linky, jemné kytarové vyhrávky a éterické vokály vytvářely pocit, že jste na pláži při západu slunce. Byla to hudba, u které se člověk mimoděk pohupuje, i když má v ruce drink a nohy ho už trochu bolí.

Podvečer patřil jedné z nejočekávanějších hvězd - Nelly Furtado. Od prvních beatů "Powerless (Say What You Want)" bylo jasné, že tento koncert nebude jen průřezem kariéry, ale i osobním manifestem. Nelly v posledních měsících čelila nenávistným komentářům ohledně svého vzhledu, ale na Szigetu odpověděla nejlepším možným způsobem - hudbou a nefalšovaným sebevědomím.

V třpytivém stříbrném overalu ovládla pódium s grácií a odhodláním. Když zaznělo "Maneater", pódium se rozzářilo rudými světly a dav se proměnil v jeden velký taneční organismus. U "Say It Right" nechala publikum zpívat celé sloky a stála tam s úsměvem, jako by nasávala tu energii pro sebe. "I’m Like a Bird" pak vytvořilo moment, kdy i ti největší cynici na chvíli zapomněli na všechno kolem. Zpěvačka mezi písněmi promluvila o tom, jak je dojatá, že může v Maďarsku vystoupit poprvé, a dodala, že hudba je pro ni pořád tou nejsilnější zbraní proti všem předsudkům.

Furtado, která zářila nejen hlasem, ale i sebevědomím, v posledních letech čelí tlaku a již zmíněné kritice kvůli změnám svého vzhledu a tělesné váze. Otevřeně však bojuje proti těmto negativním reakcím a propaguje přijetí těla takového, jaké je, bez ohledu na velikost či tvar. Ve svých veřejných vyjádřeních zdůrazňuje, že nikdy nepodstoupila žádné kosmetické zákroky mimo bělení zubů, a vyzývá k tělesné neutralitě a lásce k sobě samé.

Její postoj tak stojí v přímém kontrastu k praktikám body shamingu, kterému byla vystavena, a její odhodlání podporovat sebevědomí a přijetí pomáhá měnit stereotypy v hudebním průmyslu i mimo něj. Tento rozměr její osobnosti a zkušeností dodává jejímu vystoupení na festivalu hloubku a autentický rozměr, který rezonoval nejen hudbou, ale i silným poselstvím sebepřijetí.

Ve dne byla legenda festivalového života - queer prostor Magic Mirror - místem kulturních diskuzí a setkání, vpodvečer se proměnila v klub nabitý energií, kde se spojovaly houseové a disco beaty s drag performancemi. Neonová světla, úsměvy a svoboda pohybu vytvářely vesmír jiný než zbytek festivalového chaosu - kdo jednou vešel dovnitř, těžko odcházel.

Show drag queen skupiny Queenz "Drag me to the Disco" byla kaskádou lesku, energie a bezmezné radosti. Neuvěřitelné kostýmy, třpytivé doplňky a důmyslné choreografie plynule splývaly s hudební silou a živým vokálem. Každá píseň se stala oslavou individuality a svobody, zatímco kaleidoskop světel vytvářel magický prostor, který diváky vtahoval do pohádkového světa.

Následně vystoupil na hlavní scéně Shawn Mendes s energickou a zároveň intimní show. Jeho setlist zahrnoval řadu hitů, které si návštěvníci zpívali s nadšením od začátku do konce. Koncert otevřela živelná "There’s Nothing Holdin’ Me Back", po které následovaly skladby jako "Wonder", emotivní "Treat You Better" provedená u klavíru, "Monster" či romantická "Señorita", která rozpohybovala celý areál.

Mendes dokázal mistrně přecházet mezi tanečními rytmy a intimními momenty, což jeho vystoupení dělalo dynamickým a zároveň osobním. Publikum se s ním mohlo propojit nejen díky síle jeho hlasu, ale i díky emocionálnímu příběhu, který prostřednictvím hudby vyprávěl.

Jeho set uzavřel song "In my blood" o jeho osobním zápasu s úzkostí. Vyjadřuje momenty, kdy má pocit, že chce vše vzdát, ale nakonec v sobě najde sílu pokračovat dál. Zpěvák tuto píseň napsal jako svou první veřejnou zpověď o problémech s duševním zdravím, které začal prožívat po nástupu slávy a odchodu od rodičů. Text vyjadřuje jeho boj, který je hluboce upřímný a autentický, upozorňuje na to, že i přes tíhu situace v něm není vzdání se v krvi - tedy že má sílu se s tím vypořádat.

Po něm následovala izraelská zpěvačka a producentka Noga Erez, která přinesla dynamický a futuristický hudební zážitek. Její elektronické beaty proplétané s osobními, silnými texty vytvářely kaleidoskop kontrastů. Precizní kontrola zvuků a zároveň živost výkonu, vokální protiklady mezi zranitelností a pronikavostí, všechny tyto prvky držely pozornost posluchačů v napětí. Její vystoupení doplněné světelnou grafikou a efekty nabízelo komplexní zážitek zasahující všechny smysly, který přesahoval tradiční hudební show.

Závěrem je nutno zmínit náročná vedra a všudypřítomný prach, který festivalovému dni dodal pachuť tvrdosti. Mnozí návštěvníci se potýkali s častým dušením a smrkáním, které bylo často barveno tmavým prachem, a nevzácné bylo i krvácení z nosu. Festival se tak stal nejen zkouškou uší, ale i výdrže těla.

Dlouhé fronty před starým mostem spojujícím ostrov s pevninou se ukázaly jako další velký problém. Kvůli bezpečnostním opatřením procházel mostem najednou jen omezený počet lidí, což vedlo k pomalému, téměř hypnotickému pohybu unavených diváků. Fronty vypadaly jako scéna z filmu o zombie apokalypse.

Navzdory těmto překážkám se hudba ukázala jako spojovací prvek, který držel ducha festivalu živého a jednotného. Od energických The Beaches přes hravost Caity Baser, pohodové tóny Balu Brigada, charismatickou Nelly Furtado, emotivního Shawna Mendese až po experimentální puls Nogy Erez - každý interpret přispěl k nezapomenutelnému dni.

Druhý den Szigetu nebyl jen hudební událostí, ale i lekcí vytrvalosti a vzájemné podpory. Právě tato schopnost překonávat výzvy dělá z festivalu unikátní komunitní zážitek, na který se nezapomíná. Hudba i odhodlání spojit se přes překážky vytvořily den, který rezonuje dlouho po posledním tónu a první ranní tramvaji.