Když děláte v malém městě - či úplně na venkově - festival pro pár tisíc lidí, moc možností nemáte. Můžete se samozřejmě vydat cestou Besedy, Moody Moon Noize, opavského Slunovratu či Colour Meetingu a na jména alternativní scény nalákat návštěvníky z celé republiky. Mnohem častěji se však setkáte s akcemi, které sázejí na známá jména z Česka a Slovenska. Snad co pár desítek kilometrů najdete během léta v naší republice podobně zaměřený festival. I když konkurují všem těm Dnům obcí a Dnům měst, které přinášejí koncerty zdarma (tedy - z našich daní), lokální festiválky si přesto nacházejí spousty fanoušků.

Na břehu hlučínské Štěrkovny se letos už po jednadvacáté konala Štěrkovna Open Music, která do této škatulky přesně zapadá, ale její pořadatelé - David Moravec a Matěj Ostárek - ji vypilovali téměř k dokonalosti. Tedy k dokonalosti, jaké akce tohoto typu může dosáhnout. Nemůžete na ní sice čekat zahraniční hvězdy, vše ostatní se ale snaží dotáhnout k co největší spokojenosti své i návštěvníků. I díky tomu se loni akce dostala mezi deset nejlepších festivalů do deseti tisíc lidí v European Festival Awards.

Na ŠOM jde od začátku do konce vidět, že si ji hlavní dvojice chce udělat co nejhezčí a jejím cílem není pouze vydělat peníze. Pořadatelé ji dělají tam, kde bydlí, pro lidi, kteří tam bydlí a samozřejmě za pomoci firem z místa i okolí. Do ruky jim hraje poloha na břehu samotného hlučínského jezera, kde po několik měsíců v roce funkční areál nabízí kvalitní zázemí a noční západy slunce nad hladinou zase romantickou atmosféru.

Hudební základ je jasný a hýbat s ním moc nejde. Program prostě tvoří známé domácí kapely, zpěváci a zpěvačky. Letos se hlavními taháky stali třeba Kryštof, Čechomor, Marie Rottrová, Jelen, Horkýže Slíže či Mig 21. Tedy jména, jaká byste na obdobné akci čekali a nic lepšího a většího v ranku domácí muziky prostě neseženete.

Vzhledem k publiku, které na oblastní akce chodí, mají pořadatelé dost svázané ruce v tom, jaké jiné formace mu představit. Na Štěrkovně i na dalších hudebních přehlídkách tohoto typu jde totiž až moc poznat, že jejich návštěvníci berou svůj festival hlavně jako společenskou událost, ne kulturní, natož čistě hudební. Chuť objevovat cokoli nového mezi těmi tisícovkami lidí má jen hrstka z nich - okázale odzívané sobotní vystoupení November 2nd, bůhvíproč na hlavní stagi, kde jejich skvělý set sledovalo sotva pár set diváků, budiž příkladem. A i ta největší jména se nějaké výrazné aktivity od posluchačů pod pódiem dočkají jen při těch nejznámějších hitech z rádií. Pokud zařadí něco nového, málo známého či netradičního, odezvou je často bohužel jen strnule stojící a mlčící masa návštěvníků.

Když ale interpreti spustí nějakou skutečně známou píseň, umí Štěrkovna předvést i opravdu mocný chorál. Diváci sice moc netančí, netleskají, neskáčou a podobně, když ale dojde na skutečný HIT, své hlasivky využijí na maximum. Bohužel je častěji využívají i jinak. Vadí vám na Colours, Rock for People či jiných, už opravdu masivních festivalech hloučky bavících se lidí uprostřed koncertů? Na Štěrkovně je bohužel najdete klidně deset metrů od pódia. Hned několik. A samozřejmě se snaží umělce přeřvat, protože se při povídání neslyší.

Pořadatelé každopádně vědí, že jejich návštěvníci sem chodí prostě za zábavou a zážitky, a tak se dlouhodobě snaží vystoupení zpestřit speciálními projekty, které mnohdy jinde neuvidíte. Letos si tak třeba O5 a Radeček zahráli s Prajzským symfonickým orchestrem, Richarda Müllera doplnily dámy z BL Gospel, studenti hlučínského gymnázia zase předvedli svou verzi "Jesus Christ Superstar". O podobné specialitky se ŠOM snaží každý rok, oblíbené je například spojení taneční hudby a orchestru v podobě Symphonic Dance Music, předloni tam Tata Bojs po dlouhé době předvedli celé své "Nanoalbum".

V areálu nechybí ani taneční stan, kde večer a v noci hrají DJové, přes den tam v rámci dětské scény letos třeba známé osobnosti četly dětem. Láska k festivalu a snaha udělat (si) jej co nejlepší a nejhezčí, ač to vlastně pouze přidává v nákladech a téměř žádné další návštěvníky nepřiláká - ŠOM je ostatně pravidelně vyprodaná - vedla pořadatele třeba i k tomu, že v areálu nechávají instalovat mezinárodně úspěšné umělecké objekty. Během aktuálního ročníku si tak návštěvníci mohli prohlédnout a vyfotit se třeba u sedmimetrové věže z van či domku s desítkami tisíc děr propouštějících světlo.

Pro menší kapely zase vytvořili speciální klub, kde letos dostala šanci třeba zpěvačka Nika, o naprostý emoční výplach se postaral Milan Bátor s dalšími muzikanty s písněmi Davida Stypky či se tam konají besedy - třeba s Marií Rottrovou či duem Kohut / Krzub - a další specialitky. Improvizovaný prostor sice trpí přeslechy z vedlejšího pódia, ale s tím se nic moc dělat nedá, tlusté závěsy veškerý hluk zvenku nepohltí.

Obě dvě hlavní pódia se pyšní více než dostačující velikostí, skvělým zvukem, velkými obrazovkami, které vzdálenějším divákům přenáší dění na pódiu, a hlavní stage nabízí i třetí za stanem zvukaře.

Za všechny tyto detaily si pořadatelé zaslouží obdiv, vůbec by je totiž nemuseli dělat. Lidi by přišli i tak, zážitek z festivalu to ale velmi zlepšuje - alespoň pro ty, kdo už navštívili také jiné, třeba i větší akce a dokáží ocenit snahu udělat spoustu věcí lépe, než by vlastně bylo třeba.

Na závěr pár slov v poněkud více osobním duchu od přece jen trochu hudebního snoba. I když jsem si užil show Kryštof na závěr, protože když Richard Krajčo a spol. mají do pouhé hodiny nacpat všechny své hity, nemůže se jim to povést, a tak stejně na spoustu jejich pecek nedošlo, své perly jsem si našel jinde než většina návštěvníků.

Fascinovaně jsem třeba hleděl na Richarda Müllera, který ze své hity nabité desky "'01" do setlistu zařadil asi nejméně přístupnou, ale o to krásnější písničku "2 líšky". A zatímco lidi čekali, až konečně zazpívá "Po schodoch", Michal Žáček si svá saxofonová sóla vylepšoval citacemi třeba z "Careless Whisper" George Michaela nebo "Ak nie si moja" Vaša Patejdla.

O klubovém vystoupení Milana Bátora a spol. s písněmi Davida Stypky jsem se už zmínil, rád bych ale podotkl, že nakonec se pro mě jednalo asi o největší zážitek z celého festivalu, a tak si zaslouží pár dalších slov. Je totiž podle mě strašně dobře, že kromě velkých koncertů s hvězdami a symfonickým orchestrem Davidova hudba žije i takto - jedná se vlastně o zpívání u táboráku bez táboráku s trošku lepšími muzikanty a zpěváky, než normálně okolo ohňů potkáte. Ale ona pětice na pódiu nehraje ty nádherné písničky pouze pro lidi pod pódiem, ale s nimi, protože David už nemůže. Ty silné emoce a sborové zpěvy jsou nepřenosné, ty se musí zažít.

Bonusem se pak stala účast Davidovy maminky Marie, která kromě informací o dvou pražských a tří ostravských koncertech s orchestrem oznámila, že Dan Svátek o něm točí dokument a hlavně - na konci roku vyjde i zbrusu nové album s jeho písničkami.

Viděl a slyšel jsem toho samozřejmě mnohem více (Jamaron zní naživo mnohem tvrději než z desky / Bratři Ebenové jsou stále fajn, ale už trošku unylí / trojice Krhut - Kozub - Kanyzová, navíc s Bandjeez za zády, mě skvělým koncertem konečně přinutila si pustit jejich desky), ale jak a co hraje Mňága, Jelen a podobně ví snad v Česku každý. I ten nejmenší hudební fanoušek, který občas vyrazí na nějaký koncert či festival.

Závěr? Nehledě na mé osobní preference, kdy prostě nemusím vidět po jednadvacáté Mig 21 ani fiXu, je Štěrkovna Open Music skvěle pořádaným festivalem, který ví, kdo tvoří jeho cílovku. A i tu se občas snaží, když ne přímo vzdělávat, tak alespoň obohatit něčím speciálním a přinést jí i jiné zážitky. Ať už vizuální, kulturní (pominout bych neměl třeba vystoupení Cirku La Putyka) či společenské. Lépe už to v rámci nastavených mantinelů asi dělat nejde.