Patti Smith má k Česku specifický vztah - už kvůli Ivanu Královi, kytaristovi a skladateli, který jí věrně stál po boku v začátcích. A domácí publikum to moc dobře ví a energii, kterou osmasedmdesátiletá muzikantka, básnířka, spisovatelka, fotografka, punkerka, kulturní ikona a vůbec žena se silným životním příběhem do svých koncertů vkládá, jí v až fascinující míře vrací.

Až to chvílemi vypadalo, že funkcionalistické zdi karlínské haly povolí. Na tuhle silnou reakci přitom nebylo potřeba žádných efektních triků, stačila jenom ohromující síla osobnosti.

Dáma ve volném oblečení, vysokých kožených botách a s dlouhými, dnes už téměř bílými vlasy prostě přišla - a zpívala. Tu a tam si pomohla teatrálnějším gestem, jindy se oddala hudbě, zatančila, zaskákala do rytmu. Vše bez jakýchkoliv hvězdných manýr, ale naopak s obdivuhodnou skromností a pokorou. Její hlas jako by zůstal věkem netknutý.

Patti Smith je z rodu hudebníků, kteří potřebují vnímavé publikum, nechtějí jen bavit, ale i sdělovat. Naprosto přirozeně se tak rozpovídala o současném americkém establishmentu, o drancování přírody a území původních obyvatel Ameriky - a zesílila tak účinek hypnotické "Ghost Dance".

Před "Peaceable Kingdom" připomněla příběh aktivistky Rachel Corrie, u skladby "1959" hovořila o beatnících a cenzuře. Všechny příběhy měly jedno pojítko: mluvily o svobodě, o míru - a taky o pitném režimu a péči o sebe sama - a o tom, že největší síla leží v každém jednotlivém člověku. K tomu ostatně směřovala přídavková "People Have The Power".

A nešlo o nějaký prvoplánový aktivismus, který potřebuje halasná gesta, bombastické máchání vlajkami a kázání svých pravd. Tahle linie koncertu byla jasně patrná, ale nestala se jeho osou, jako nedávno u Bruce Springsteena, který je z podobného - byť samozřejmě méně punkového - těsta jako Patti Smith.

Také se vzpomínalo - na Allena Ginsberga a jeho vztah k Československu po recitaci jeho poznámky pod čarou ke "Kvílení" i zmíněného Ivana Krále před hitovou "Dancing Barefoot". Nebo na bývalého partnera Freda Smitha - a otce jejich společného syna Jacksona Smitha, který v její kapele zastává post kytaristy. Pro něj nahrála svůj největší hit "Because The Night", který Forum Karlín spolehlivě rozezpíval.

V setlistu došlo i na Boba Dylana a "Man in the Long Black Coat" - i s drobnou chybou v textu, na což zpěvačka vtipně poukázala -, dále na Smashing Pumpkins nebo na současnou kanadskou písničkářku Charlotte Day Wilson.

A když už jsem to nakousl - kapela. Čtveřice muzikantů (a hostující kytarista, Američan žijící v Praze) umí být magicky hypnotická i syrově řízná. Bez problémů zvládá přesuny od repetitivní magie v duchu špíny Velvet Underground k oné přirozené melodičnosti písní, které napsal Ivan Král.

Jednalo se už o osmý koncert americké muzikanty v Česku - a opět nesmírně nabíjející, fascinující a strhující. Patti Smith možná zastupuje určitou muzikantskou generaci, její relevance ale nijak neuvadá.

A i když aktuální turné koncipovala v zásadě jako best of - byť osvěžené aktuálními covery -, dokázala trefit současné problémy naprosto přesně. Jen mi vysvětlete jednu věc: Proč nakonec nedošlo na další repertoárovou klasiku, skladbu "Gloria"? Tak třeba zase za tři roky.