Iggy Pop je i přes svůj věk zatraceně vitální pán. Na svém novém albu se vrátil ke svým kořenům prostřednictvím oprášených The Stooges a zároveň přizval ke spolupráci i mnohem mladší muzikanty. A když o ničem jiném, tak o skutečnosti, že se mají od něj ještě stále čemu učit, deska "Skull Ring" vypovídá od začátku do konce.
8/10
Iggy Pop - Skull Ring
Celkový čas: 52:59
Skladby: Little Electric Chair, Perverts In The Sun, Skull Ring, Superbabe, Loser, Private Hell, Liitle Know It All, Whatever, Dead Rock Star, Rock Show, Here Comes The Summer, Motor Inn, Inferiority Complex, Supermarket, 'till Wrong Feels Right , Blood On Your Cool
Tak copak nám zas předhodil 'ten starej punker'? Jen ti, kteří Iggy Popa nikdy neviděli v posledních letech v akci či alespoň neslyšeli desky jako třeba "American Caesar", mohou pochybovat o jeho vitalitě a hudební potenci. Ovšem i skalní fanoušci by si jen těžko připouštěli tu eventualitu, že by je snad mohl tenhle vychrtlý rocker, na kterém bujné mládí zanechalo viditelné stopy a který už čtvrt století vypadá jako nad hrobem, něčím překvapit nebo snad dokonce zaskočit. Má svou laťku a mnozí progresivní elektro mágové jistě skončí v důchodu dřív než on, ale od radikálních zářezů do hudební historie už tu jsou přece jen jiní. A přesto jeho nové album svým způsobem poměrně slušným překvapením je.
Tedy ne že by Iggy přišel s něčím ultra novým, spíš naopak. Ale překvápko to je. Poté, co se ve vší nahotě ukázala slepá ulička nu-metalu, ve kterém se nyní už jen omílají vyčerpané vzorce, a na síle zas získávají z tradičních rockových kořenů vzešlé party typu
Black Rebel Motorcycle Club, které vracejí rocku jeho původní jednoduchost a energii, jako by na hladinu vyplul i někdejší
James Osterberg. Zapomeňte na pohodové desky, jakou byla příjemná a melodická "Brick By Brick" s mediálním megahitem "Candy", či relaxačně oddechová "Avenue B", na kterých nebyla nijakou zvláštností akustická kytara. Tady se zas jede ostře, často s nasazením nadoraz a volume doprava.
Na první pohled do bookletu se zdá, že máme před sebou nějaký obskurní výběr. Až na jedinou výjimku jsou totiž všechny skladby podepsány jako
Iggy a někdo. Jenomže deska je nově natočená a spojení s občas i o generaci mladšími muzikanty je prostě záměr. Iggy jako interpret se tu nechává doprovázet dvakrát
Green Day, dvakrát
The Peaches a jednou (v bezkonkurenčně nejslabším momentu desky)
Sum 41. Tato část desky nejenže zní občas klišovitě, ale hlavně bledne v sousedství šesti kousků s
The Trolls a čtyř s bratry Ashetonovými pod značkou
The Stooges, legendárního to Iggyho odraziště z počátku sedmdesátých let. V nich zní, jako by od té doby ani žádný čas neuplynul - brutálně syrově a nahlas, bez zbytečných příkras a instrumentálních kudrlin. Burácivé stěny zkreslených kytar, agresivní salvy bicích a maximální nasazení - to jsou atributy opravdového rocku a potažmo punku v jeho původní, ryzí podobě, která je tak vzdálená současným pophybridům, které se tím slovem jen ohánějí. Jestliže však skladby s
The Stooges znějí přímočaře a s údernou energií, ty s The Trolls jsou spíš temně valivější, náladovější a poslechově zajímavější. Obě polohy jakoby se ideálně doplňovaly a právě ony pozdvihávají celé album nad běžný průměr.
Ne, že by poslední Iggyho desky byly vyloženě špatné, ale tahle je po deseti hubených letech převyšuje o několik tříd. Nic nepředstírá a Iggy se tu nachází ve skvělé formě, se samozřejmou drzostí teenagera, ale zároveň bohatý zkušenostmi téměř šedesátníka, který už prostě dávno ví, co chce a tím je pořád o krok před svými mladými následovníky. A ten jazyk jakoby z bookletu vyplazoval na všechny, kteří měli tu drzost na to zapomenout.