Minulý víkend celý hudební svět sledoval Velkou Británii. Zatímco v Birminghamu se Ozzy Osbourne a Black Sabbath, za účasti moha rockových hvězd, definitivně loučili s kariérou, Cardiff přivítal reunion Oasis. A obě vystoupení opět ukázala, jakou má hudba a emoce s ní spojené obrovskou sílu.
Na birminghamský stadion Villa Park se kromě Ozzyho a zbylé trojice zakládajících členů
Black Sabbath v sobotu sjela i smetánka rockové a metalové scény. Ta během mnohahodinové show vysekla legendárním hudebníkům poklonu povětšinou předělávkami jejich skladeb.
Už o den dříve ale desítky tisíc fanoušků sledovali reunion, o kterém si ještě před rokem nikdo nemyslel, že by se někdy mohl vůbec odehrát. A slzy spojené s pocity tekly nejen na oněch místech, ale po celém světě. Pro jednou šlo naštěstí o slzy štěstí.
I ti nejskalnější příznivci manchesterské kapely by pravděpodobně souhlasili s tvrzením, že Noel a Liam Gallagherovi jsou (v podstatě a většinu času)
arogantní bastardi. Nebo možná spíše
byli? Zatímco u nás před pár lety nikdo nevěřil, že by se mohla dát dohromady
Lucie, protože její protagonisté se mnoho let ani neviděli a označit je za
rozhádané by byl eufemismus, bratři Gallagherové svou vzájemnou nevraživost přece jen povýšili na umění.
Od památného momentu v srpnu 2009, kdy starší z bratrů opustil
Oasis s tím, že
"s Liamem už dál nemůžu pracovat", na sebe vzájemně prostřednictvím médií a následně sociálních sítí pravidelně posílali vtipné štulce i vyložené urážky, nestýkali se a jejich vzájemný vztah zamrzl na nule.
Je jim ale třeba přiznat, že síru po celá léta nedštili pouze jeden na druhého, ale také na mnohé jiné hudebníky a další slavné osobnosti. Ale s těmi se přece jen nepotřebovali usmířit, aby opět vyrazili na cesty.
Do pátečního večera jsme si klidně mohli myslet, že za zakopání válečné sekery mohou peníze. A i když i ty bezpochyby sehrály velkou roli, fanoušci na stadionu viděli během prozatím dvou vystoupení dvojici, kterak na pódium vchází ruku v ruce. A v sobotu se bratři dokonce vzájemně poklonili. I kdyby šlo jen o divadýlko pro diváky - je to jedno. Protože když se dokážou usmířit tahle dvě velká ega, pracovat spolu, a dokonce si to opravdu užívat, je možné všechno.
Vůbec se nejde divit tomu, že skupina na svých koncertech téměř začíná songem "Acquiesce" a na své sociální sítě následně umístila výňatek z něj s Noelovým
"Because we need each other / We believe in one another". Pravá slova na správném místě.
WTF je Honza Balušek?
Honza Balušek je jedním ze zakladatelů musicserveru a mimo krátké doby po celých pětadvacet let i jeho šéfredaktorem. Identifikuje se jako hrdý ultrapopař, kterému by k nutnému hudebnímu přežití stačil pravidelný přísun (produkce) severských zpěvaček. Občas sice rád zavzpomíná na své metalové mládí, jeho celoživotně nejoblíbenější kapelou jsou ale Pet Shop Boys. Na občasné výtky, že poslouchá sračky, je zvyklý. Moudře totiž ví, že inteligentní pop je tou nejvyšší hudební formou.
Ve svém koutku (původně blogísku, což mu po deseti dílech došlo, že je pěkně blbé, i když pravdivé označení) vás bude nepravidelně oblažovat krátkými glosami. Nejde o žádné obecné pravdy, ale jen o takové (většinou) víkendové poplkávání. Dokud ho to bude bavit a nedojdou mu nápady.
Recenze navíc hovoří o tom, že kapele to výtečně šlape, setlist, čerpající v podstatě jen z prvních tří desek a doprovodných singlových béček, nenabízí ani jedno slabé místo a Liam zpívá nejlépe za poslední dvě dekády. Vlna nadšení se ze stadionu přelila nejen přes domovskou Británii, ale dorazila i do obýváků a na mobily fanoušků po celém světě. A i když jde
jenom o hudbu, emoce, dojetí a nostalgie umí hodně. Člověk tak najednou prostě nějak víc věří, že vše je možné a bude líp.
Koho by v době jejich největších a nejsprostších verbálních útoků na kohokoli, kdo byl zrovna poblíž, napadlo, že svět budou dělat lepším místem zrovna tihle dva parchanti...
