Jeden z kladných vedlejších efektů toho, že na festivalu pobývá okolo padesáti tisíc lidí, je skutečnost, že snad žádný vystupující nemá pod svým pódiem prázdno. Naopak to mnohdy spíše vypadá, že se mu pod stage fanoušci nevejdou. Výjimku samozřejmě tvořili Sex Pistols a někteří další vystupující na největší scéně, ale ty menší měly v podstatě nonstop plno.

Platilo to i pro oficiálně první potvrzené jméno letošního ročníku - kapelu Ruworr!ed, v níž hraje na kytaru a zpívá Šimon, který si loni na Fat lady zahrál se samotným Yungbludem, načež za ním odletěl i do Británie. Na scéně Petra Svobody si hudebník se svou kapelou na píseň "Happy And Sad" vzal do ruky i bílou kytaru, kterou mu loňský headliner věnoval, a ukázal, že na pódium prostě patří.

Jeho anglicky zpívaná tvorba na pomezí punk-rocku, ema a alternativního rocku nepostrádala švih, hudebník jí sám za sebe vtiskl obrovskou porci energie a s chutí si užíval všechna rocková klišé - tleskání do rytmu, hulákání pravé a levé strany, vytváření circle pitů, pozvání na následující koncert 23. října ve Futurum Music Clubu...

Jedinou výhradu lze mít jen k těžkopádné coververzi "Back To Black" od Amy Winehouse, tu by mohl pro příště vyměnit za předělávku někoho jiného. Spíše opatrná očekávání ale rocker z Brna bez problému rozehnal a v mnoha směrech ukázal, že už je jeho hudba dostatečně nosná a může posluchače bavit sama o sobě. To je velká devíza.

Jako další krok by bylo fajn zapracovat na webu a všemožných sociálních sítích, aby nevznikal problém dohledat základní informace o něm, což je důležité jak pro novináře, kteří by mohli mít zájem o něm referovat, tak pro fanoušky. A spousta začínajících interpretů na to zapomíná: povšimněte si například, že snad nikde - a tento text nevyjímaje - se neobjevuje jeho příjmení.

A jestli se mu podaří vyhnout se i dalšímu problému začátečníků, tedy přejmenovávání celého tělesa, což už nejednou hudebníkům všech žánrů dost zbrzdilo kariéru, pak to bude jedině dobře. Jak už ale bylo naznačeno - pochvala. Po letošním Rock for People už nejde jen o ten virální příběh, ale i o jeho vlastní hudbu. Jen tak dál.

Na hlavní scéně se následně představili Seven Hours After Violet, tedy zbrusu nová kapela, která je zajímavá především proto, že v ní na basu hraje Shavo Odadjian ze System Of A Down. On sám si vystoupení viditelně užíval a i coby basák o sobě dával hodně vědět - headbangingem, zakopáváním nohou za sebe, pobíháním po celém pódiu a vzhledem k tomu, co vlastně hrál, i tak trochu přehráváním, zatímco oba hlavní vokalisté se starali o předvedení skladeb z eponymního debutu.

Nejslavnější člen nyní v rozhovorech vykládá, jak ho baví hrávat už po obědě a jaká je to zábava stavět skupinu od nuly, ale ruku na srdce - ta těžká, depresivní a pomalu hraná tvorba, kterou s kolegy vytvořili, zase tak úchvatná není. Scars On Broadway od kolegy Darona Malakiana z hudebního hlediska zaujmou daleko víc.

Ve stanu Evropy 2 se mezitím už podruhé na hradeckém festivalu předvedla Marie Rottrová se svou doprovodnou kapelou a hostujícím Petrem Němcem. Na hudební přehlídku se vrátila po dlouhých patnácti letech. Klasické hity z české populární hudby let minulých jako už tradičně přilákaly do stanu početné obecenstvo včetně seniorů z domova důchodců v Hradci Králové. A v duchu zdejší tradice se i tady v publiku objevovaly vláčky, veslování, circle pity, bouřlivé ovace a leckdy i slzy dojetí.

Kdo ale místo vzpomínání na minulost raději jde s dobou, mohl na hlavním pódiu za vzhledem ke konkurenci obdivuhodně početné podpory publika uctívat kapelu Nothing More. Hardrockeři z Texasu po minulé návštěvě právě ve stanu Evropy 2 zaslouženě migrovali na hlavní scénu a bez problému si ji podmanili. A to nejen charismatem a svalnatou postavou zpěváka Jonnyho Hawkinse, který už tradičně vystoupil svlečený do půl těla, bos a ve warpaintu, ale i svou muzikou.

Stále ještě aktuální loňský příspěvek do diskografie jménem "Carnal" je totiž jejich zatím nejsilnějším vydaným materiálem. A ukázala to třeba i nádherně klenutá skladba "Freefall", ale i řada dalších, nápaditě složených písní, které si mezi sebou nespletete. A to se počítá. V listopadu repete.

Po vzpomínání Honzy Vedrala, Jardy Špuláka a Márdího na počátky festivalu na Conference stagei se o pár desítek metrů dále konal koncert dechovky. Devětašedesátiletý sochař, malíř a ilustrátor dětských knih František Skála tam za doprovodu skupiny Provodovjané v modrém obleku a s úhledně upravenou vizáží nejprve donutil fanoušky tančit valčík a o pár minut později už se jimi nechal nosit na rukou. Něco takového prostě běžně neuvidíte. Více už kolega Ondra, který zůstal až do konce.

Po skupinovém focení organizátorů na Fat Lady vystoupila Ewa Farna. Ta se teprve loni při příležitosti koncertů Eda Sheerana, jemuž v Hradci předskakovala, seznámila s ředitelem festivalu Michaelem Thomesem. A když mu řekla, že na scéně s takovým názvem prostě musí vystoupit, protože takové marketingové zkratky, jako že "fat lady vystoupí na Fat Lady", nevznikají každý den, rozesmála ho tehdy natolik, že za pár týdnů pozvánka na hraní na Rock for People skutečně dorazila.

A zatímco někteří Ewini nepozorní fanoušci tou dobou už čekali před Edenem, v němž zpěvačka zazpívá na den přesně za rok, rodačka z Vendryně si mezitím pár nových triků, které do něj chystá, vyzkoušela právě v Hradci. Kromě nového rozvržení dvoupatrového a do stříbrna plánovaného pódia se rozrostl především její tým tanečníků. V něm si kromě Radky Pavlovčinové, sestry Adonxse a její vokalistky, nyní tancují už i další doprovodní tanečníci, čímž se jejich počet dostal těsně pod dvacítku. A když se všichni společně vydali na dlouhé molo, vypadalo to vážně efektně.

Ewa tradičně neopomněla počastovat publikum nějakou tou vtipnou hláškou, třeba když si všimla pod molem fotografů a došlo jí, že má na sobě krátkou sukni. "Vy jste ti hodní novináři, že jo? Nebudete pak psát: 'Ukázala víc, než chtěla', že jo? Můžu to rozjet?" Veselých momentů ale nastalo více. Třeba když po ní kdosi hodil své trenky nebo když se na její hit "Měls mě vůbec rád" a mnohé další rozjely v publiku moshpity i veslování.

Zpěvačka u toho vzpomínala, jak si před lety zazpívala na jakémsi rockovém festivalu, na sobě měla tričko své oblíbené zpěvačky Pink a nedopadlo to dobře, věrné fanoušky zase potěšila zřídkakdy hranou písní "Kdo víc dá", která má o poznání rockovější nádech a na festival se skvěle hodila. Pochválit je potřeba i oblíbený hit "Boží mlejny melou", v němž se nedržela zkrátka a v jeho finále dala svým hlasivkám hodně zabrat. Znělo to skvěle.

Škoda jen těch pozměněných aranží v do elektroniky hozeném hitu "Ticho", písnička tím přišla o své kouzlo a dynamiku. Klasická verze je mnohem lepší. Finální "Leporelo" a momentálně jedna z nejstreamovanějších domácích skladeb vůbec, tedy "Na ostří nože", dovedly jeden z nejlepších koncertů třetího dne festivalu do finále. A i tentokrát platilo, že člověk z jejího koncertu odcházel s pocitem, že by si ještě přidal.

Na scéně Evropy 2 následně nastal naprostý dramaturgický obrat a vystoupila na něm kapela, která by se vzhledem k titulnímu sponzorovi hodila do jeho rádia asi ze všech úplně nejméně. Deafheaven se sice označují žánrovými nálepkami jako black metal, screamo či blackgaze, jedná se ale o formaci, která dělá hodně odlišný typ muziky, než bývá v Hradci obvykle k vidění. Tak odlišný, že svou hudbou náhodné kolemjdoucí vyloženě odrazuje a posílá je za souběžně hrajícími In Flames.

Kdo má naposloucháno, nemohl být překvapen, že se zde nacházel asi nejmenší hrozen fanoušků za celý festival, posluchači Američanů totiž musejí být hodně odolní a vytrvalí. A ano, je možné na jejich hudbu i moshovat nebo si užívat konkrétní písně, což mnozí i dělali, ale ten pocit, který byste si z jejich hudby měli odnášet, spočívá v tom, že se jedná o zhudebnění ztělesněného zoufalství.

Bolestné skřeky, nekompromisní řev a absence čitelných melodií vyloženě vyvolávají chuť zemřít nebo se alespoň ponořit do hodně hluboké deprese. Takový zážitek ale může být i hodně očistný, proto pokud na ně ještě někdy půjdete, doporučujeme spíše si ke koncertu lehnout, zavřít oči, navnímat to a pak jen pomalu nechat odtéct po tváři slzu.

Umístění Skillet na druhou největší scénu festivalu vzhledem k tomu, že posledně už hráli na té největší, se ukázalo jako nepříliš šťastné rozhodnutí, což si nejspíš uvědomoval i ze střechy hangáru to pozorující Michael Thomes. Obdobně jako posledně u Sum 41 se tam všichni zájemci nevešli, a tak dav pokračoval až k hlavní festivalové křižovatce a dokonce i za ni. Možná to ale v danou chvíli jinak udělat nešlo, takové věci se prostě stávají.

Frontman John Cooper následně prohlásil, že před sebou mají největší publikum, pro které kdy hráli za prvé v noci a za druhé v Evropě. A ono není divu. Jen šlo o další důkaz toho, že i když sice se zpožděním, ale následně velice svědomitě v Česku budovali velkou komunitu fanoušků. Vždyť v posledních zhruba deseti letech rostli jak pravidelnými koncerty v Hradci Králové, ale i jinde po republice, tak dlouhými autogramiádami a početnými rozhovory do médií, čímž jejich popularita vyletěla tak moc, že je příště nejspíš uvidíme v O2 areně.

Krásnou ukázku toho, že poctivá práce se vyplácí, kazilo jen opětovné chraptění místo zpěvu a otravné zpěvákovo natáčení se na telefon. Posledních pár let je u něj obojí standardem a vypadá to, že silné výkony z mládí už se s vykřičenými hlasivkami bohužel nevrátí. Naštěstí tady máme kolegy ze Shinedown, kteří by s trochu snahy mohli jejich žezlo velice rychle převzít.

O headlinerech Sex Pistols chystáme na musicserveru samostatnou reportáž.

While She Sleeps nemají jen skvělého, ba až šíleného frontmana. Oni jsou na rozdíl od mnohých žánrových kolegů ještě navíc i velice šikovní muzikanti. Když proto sledujete koncert, není to jen o ohromujících breakdownech a nově i velkolepé plamenné show. U nich totiž nezpívá jen zpěvák - srovnatelné a výrazně melodické pasáže umí vykouzlit i kytary, které v jejich rukou jako by vytvářely sekundární melodii, již chcete poslouchat spolu s frontmanem Loze Taylore a užívat si tak naplno obojí.

Přesná hra, divokost, vášeň, nasazení, hity, rostoucí věhlas. A taky zasloužený upgrade ze stanu Evropy 2 z minula na větší Tesco stage a do lepšího časového slotu. Vynikající. Málem by až člověku bylo líto, že půlku jejich vystoupení strávil ve stanu ČT Artu na burleskách. Ale i ty zabavily velice kvalitně. Jen to jejich vystoupení nějak rychle uteklo.

Jedním z posledních vystupujících se po jedné ranní stal do ženských šatů oblečený Toby Aaron Hamilton vystupující pod pseudonymem 6arelyhuman. Třiadvacetiletý umělec se identifikuje jako nebinární a jeho hudbu zpopularizoval TikTok v roce 2022. Nutno říct, že ta hudba je dost šílená - připomíná j-pop z dob videohry "Dance Dance Revolution", akorát že to celé pouští na playback, na scéně nemá žádné hudební nástroje a do mikrofonu svým hlubším a auto-tunem zkresleným hlasem jen tu a tam přizvukuje, případně pištícím děvčatům říká, že je miluje.

Bizárek? Bezesporu. Ve stanu se však sešli fanoušci s logy Limp Bizkit, Bring Me The Horizon, Cocotte Minute i Pokémonů na mikinách, nějaké lidi tedy přece jen oslovuje. Ty nejvytrvalejší ještě do tří ráno vydržel bavit Perturbator, všichni ostatní už ale vyrazili sbírat síly na náročný den s Linkin Park a Biffy Clyro.