Přinášejí padesát let metalu, vizuální apokalypsu a nezapomenutelnou show pod širým nebem. Iron Maiden jsou víc než jen kapela - jsou to globální ikony, které prodaly přes sto milionů alb a ovlivnily generace metalistů po celém světě. Začínali v roce 1975, když Steve Harris, tehdy devatenáctiletý basák, sestavil na Vánoce první line-up (i když některé zdroje uvádějí září, nebo říjen, název ale každopádně vznikl právě během svátků).

Bruce Dickinson, frontman s hlasem jako zvon a energií jako atomová bomba, patří mezi zkušené piloty, který sám řídí kapelní letoun Ed Force One. Ve volném čase vášnivě šermuje a kdysi se dokonce umístil na sedmé příčce v britském žebříčku. V roce 2025 je mu 65 let a ostatním členům mezi 66 a 71 roky. Průměrný věk členů skupiny je tedy kolem 67 let - a přesto pánové na pódiu šlapou jako za mlada.

Iron Maiden mají i vlastní pivo, hrají fotbal třeba proti Scorpions (remíza 1:1) a jejich maskot Eddie je jednou z nejikoničtějších postav heavy metalu vůbec. Ten původně vznikl jako maska za pódiem, kterou zásobovali umělou krví - nejvíc to prý vždycky odnesli bubeníci. Kapela je známá svými věrnými fanoušky, mezi které patří například i brazilský kněz s 162 tetováními Iron Maiden. A spousta z nich, celkem šedesát tisíc, se sešla v sobotu v pražských Letňanech.

Večer odstartovali Halestorm a rozjeli to, jak se na support hlavní hvězdy večera sluší. Lzzy Hale vládla pódiu jako královna s hlasem ostrým jak žiletka a energií, která by rozbila i beton. Projevila vděčnost, že můžou dělat předskokany velikánům, jejichž fanynkou je už od jedenácti let.

Začali songem "Fallen Star" a už od prvních tónů bylo jasné, že se nebude jednat o žádné vlažné rozehřátí. "Love Bites (So Do I)" a "I Miss the Misery" rozproudily pořádně davy. Tato skladba je symbolem síly a sebevědomí frontmanky. Vznikla jako reakce na toxický vztah a stala se hymnou pro všechny, kteří se rozhodli postavit na vlastní nohy. Lzzy začala píseň řevem, který by probudil i mrtvé, a publikum okamžitě skákalo a zpívalo s ní.

"WATCH OUT!" a "Darkness Always Wins" přinesly temnotu a sílu, poslední zmíněná je novější skladba, která přináší temnější a introspektivnější tón. Lzzy v ní zpívá o boji s vnitřními démony, o pocitu, že tma vždycky zvítězí, ale zároveň o naději, že světlo může přežít v každém z nás. Následovaly "Rain Your Blood on Me", "Freak Like Me", "I Get Off" a závěrečný "Everest"- titulní skladba z nového alba o překonávání překážek, depresi a osamělosti. Zpěvačka ji popisuje jako "vrchol všeho, za co jsme bojovali - každý křik, každá jizva, každé vítězství". Píseň je plná energie, ale zároveň hlubokých emocí, také symbolem síly a odhodlání.

Halestorm předvedli, že jsou víc než jen předkapela. Publikum je odměnilo řevem, který zněl až za ploty areálu. Frontmanka se loučila se slovy, že se uvidíme na podzim, protože u nás odehrají vlastní koncert.

A pak už nastalo ticho a napjaté očekávání. To přesně ve 20:00 prořízla pecka "Doctor Doctor" od UFO, následovaná velkolepým intrem "The Ides of March", se kterým se zvedla vlna, která smetla všechno před sebou. Iron Maiden rozjeli trojici z alba "Killers". "Murders in the Rue Morgue" začal jako syrový otvírák s riffy ostrými jako břitva a Harrisovou basou dunící v útrobách. U "Wrathchild" se dav rozeskával a rozjel první circle pity, Simon Dawson drtil bicí s razancí, která by rozprášila i beton. S "Killers" přišla temnota, rychlost, prostě stará škola v plné síle. Eddie na obrazovce s krví na sekeře vyvolal neskutečné nadšení.

Na řadě byla "Phantom of the Opera", skladba jako jízda na horské dráze mezi gotickými sloupy. Dickinsonův hlas letěl nad davem, kytary se proplétaly v labyrintu riffů a na obrazovce běsnili digitální démoni. Skladba je plná dramatických zvratů a rychlých pasáží, které udržely napětí až do poslední noty. Euforii vyvolala "The Number of the Beast", hymna všech hymen. Oheň šlehal, Bruce vypadal jako kazatel apokalypsy a dav řval refrén tak, že by to probudilo i mrtvé v Olšanech. Skladba vznikla po noční můře Steva Harrise a inspirovala se i básní Roberta Burnse. Úvodní pasáž, čtená hercem Barrym Claytonem, cituje biblické verše z Apokalypsy. Frontmanův řev na konci úvodu je legendární a dnes je považován za jeden z nejikoničtějších metalových výkřiků všech dob. Na koncertech je to okamžik, kdy se dav promění v jednu velkou metalovou rodinu.

S "The Clairvoyant" nastala temná, hypnotická atmosféra, s vizuály plnými zářících očí a černé magie. Píseň přinesla introspektivní atmosféru a publiku dalo chvíli na nadechnutí. Hned v závěsu se ozvala "Powerslave", egyptská pohroma - Bruce v masce faraona, sfinga Eddie na obrazovce, světla žlutozlatá jako pouštní bouře. Skladba je metaforou o moci, slávě a pomíjivosti života. Na koncertech se scéna promění v egyptskou poušť a sfinga Eddie pozoruje dav jako strážce tajemství. "2 Minutes to Midnight" sice nezazněla dvě minuty před půlnocí, ale i tak přinesla výbuch energie, světla, kouř, kytary metající riffy jako kulomety. Skladba o hrozbě jaderné války v publiku rozpoutala divoký chaos.

Následovala "Rime of the Ancient Mariner" - nejdelší skladba Iron Maiden -, inspirovaná stejnojmennou básní Samuela Taylora Coleridge. Jde o epický příběh o prokletém námořníkovi, který zabil albatrosa a je odsouzen k věčnému putování. Na koncertech je to okamžik, kdy se publikum nechá unášet dlouhými instrumentálními pasážemi a dramatickými zvraty. Digitální oceán, bouře a mrtví námořníci na obrazovce dodávali skladbě téměř filmovou atmosféru. "Run to the Hills" opět úplně změnila atmosféru - divoký útěk, dav skáče, zpívá a Letňany se proměnily v indiánskou prérijní bitvu. Skladba o kolonizaci Ameriky opět vyvolala chaos pod pódiem. "Seventh Son of a Seventh Son" přitáhla magii, modré světlo, mlhu a psychedelické vizuály.

Když zazněly první tóny "The Trooper", jež je inspirována útokem lehké brigády z Krymské války, šedesát tisíc fanoušků ze všech koutů republiky, ale i z Německa, Polska a dalších sousedních zemí, propuklo opět v explozi nadšení. Dickinson na pódiu mával britskou vlajkou a spolu s Eddiem v uniformě a s digitálními kulisami války vytvářeli pocit, že jste uprostřed bitevní vřavy. Skladba plná energie, rychlých riffů a nezapomenutelného refrénu přinutilo publikum sborově zpívat.

Balada "Hallowed Be Thy Name" o odsouzenci čekajícím na popravu, je považována za jeden z nejlepších kousků v historii heavy metalu. Text je plný filosofických úvah o životě, smrti a osudu. Dickinson vypráví příběh jako vypravěč ve filmu, publikum je vtaženo do emocí hlavního hrdiny a prožívá s ním jeho poslední chvíle. Skladba je často označována za metalovou operu a na koncertě vytvořila specifickou atmosféru, kdy tisíce světýlek a mobilů osvětlily Letňany jako hvězdy na nebi.

Posléze se ozvala "Iron Maiden" - hymna, která nikdy nezestárne. Digitální Eddie se svíjel na obrazovce, světla blikala, kapela jela na plné obrátky. Publikum skákalo, zpívalo a užívalo si poslední okamžiky hlavní části koncertu. A když už si člověk myslel, že přišel konec, uslyšel najednou Churchillův projev následovaný "Aces High". Frontman v letecké kukle, digitální Spitfire kroužící nad pódiem, světla blikající jako sirény při náletu... Skladba plná energie působila, jako bychom byli uprostřed letecké bitvy.

A pak najednou zaznělo jedno brnknutí na kytaru, ve kterém každý okamžitě poznal ikonickou "Fear of the Dark". Tohle není jen píseň - je to celý svět, který Iron Maiden dokáží rozvinout na pódiu do neuvěřitelných rozměrů. Začíná klidně - tiché kytarové riffy, které jako by se plížily nočním parkem. Bruce zpívá o děsu ze tmy, o tom, jak se v ní skrývají stíny a strachy, které zná každý z nás.

Atmosféra je napjatá, jako když čekáte, až vás někdo chytne za rameno zezadu. Pak přichází refrén, a to je chvíle, kdy se zvedne vlna. Zpěvák stojí na pódiu v plášti s lucernou, na obrazovce se objevuje měsíc a mlha, zelené světlo prosvítá temnotou. Publikum zpívá sborově, ruce jsou nad hlavou a každý cítí, že strach ze tmy je něco, co nás všechny spojuje. Skladba graduje, kytary nabírají na síle, tempo se zrychluje a najednou už není čas na strach. Je tu jen energie, která vás a donutí skákat, řvát a prožívat každou vteřinu. "Fear of the Dark" je na koncertech Iron Maiden symbolem solidarity, síly a toho, že i v té největší tmě můžeme najít světlo.

Poslední výbuch nostalgie se přikradl s "Wasted Years". Digitální časomíra běží, obrázky z minulosti letí na plátně a každý ví, že tohle je metalová rozlučka, na kterou se nezapomíná. Po děkovačce se z repráků ozve "Always Look on the Bright Side of Life" a všichni odcházejí s pocitem, že přežili apokalypsu a ještě si ji užili.

Iron Maiden v roce 2025 ukázali, že padesát let na scéně není věk na důchod, ale na pořádný útok. Nový bubeník Simon Dawson mlátí do bicích, jako by chtěl rozbít časoprostor, digitální vizuály posunuly show do nového tisíciletí, ale srdce zůstalo stejné - ostré, syrové, metalové. Někomu chybí staré kulisy, někdo by chtěl víc rarit, ale většina odešla s pocitem, že právě zažila koncert, který se vryje do paměti jako hřebík do rakve.

Letňany hořely, Eddie řádil, Bruce Dickinson běhal po pódiu jako démon na útěku a každý riff zněl jako rána sekerou do betonové zdi. Tohle nebyla jen hudba. Tohle byla metalová apokalypsa, kterou si Praha bude pamatovat ještě dlouho po tom, co zhasne poslední světlo.