Borrtex na albu "Everest" objevuje, kým skutečně můžeme být

Klíčem a inspirací ke konceptu nahrávky "Everest" se stalo zdolání slavné hory v podání manželů Lenky a Honzy Poláčkových loni v květnu. Borrtex (vlastním jménem Daniel Bordovský) vesměs neustále něco tvoří a právě "Everest" pojal coby fiktivní soundtrack dokumentující tuto výpravu, ale i obrazotvornost pojící se v paralelách soukromých dramat, jež nás mohou zastihnout zcela nepřipravené. Zároveň se jedná o jeho žánrově nejrozkročenější projekt.

Od vydání kolekce převážně klavírních miniatur "thōughts" už uteklo dost času. Od nich se Borrtex odpoutal a kromě soundtrackových nahrávek vydal průsečíky stylově odlišných a ohraničených opusů - od až badatelské "Harmony" přes elektroničtější "FLUX" až po spíše komornější "Natural". Vše to byly rozmanité tvůrčí stezky s patrnou duchovní spiritualitou, která se na titulu "Everest" taktéž zjevuje.

V nemalém měřítku se rozšířil roj hostů, mezi nimiž nechybí vokalistka Molly Anne, hráč na duduk Ilia Mazia, Mithun Bairagi hrající na bansuri flétnu nebo perkusionista Amir Haghiri. Případně smyčcová sekce ve složení Jessie Morgan, Julia Stein, German Dmitriev, Artem Litovchenko, Yoed Nir a Akito Goto.

Nosnou kostrou však nadále zůstávají citlivé klavírní linie, jež představují i vodítko tohoto příběhu. Prolíná ho onen horský výstup a civilní nástrahy, s nimiž je třeba se popasovat a hledat vlastní cesty, jak v životě postoupit dále a odhalit své skutečné já. "Everest" má svým pojetím blízko k filmovým soundtrackům, v této rovině se nejčastěji navrací ke svému nekončícímu zdroji inspirace, jímž je jedinečný Hans Zimmer. V některých melodických postupech můžete zaslechnout instrumentační manévry jiného tvůrce - jako by Yanni byl autorovým dalším učitelem při jeho autorském dozrávání.

V poklidně úspornějších částech desky se rozvinou příležitosti pro zcela jiná témata, kdy odvahu vystřídá spíše zamyšlení se nad stavem hor, jejich urbanizací a přeplněním. Něco by o tom určitě věděl italský spisovatel a dobrodruh Paolo Cognetti, který ve svém zápisníku "Nikdy nevystoupat na vrchol" prozkoumával, zda ještě někde existují nedotknutá místa v Himalájích, a vydal se spíše do jejich údolí. I tyto hloubavé odbočky můžeme zaslechnout, v kontrastu pomyslného zdolávání nadmořských výšek.

Každá melodická linka či ornament smyčců má v této zvukomalbě své pevné místo, symboliku komplikovanosti světa (a samotné fascinace horami), jež může být zcela pohlcující, ale zároveň striktně a hluboce osobní. V tom tkví asi největší deviza této hudební výpravy, kdy titulní "Everest" rozkládá pomyslné karty celé mozaiky námětů, v níž nechybějí čitelné rysy tvorby hlavního aktéra.

Hned úvodní "Himalayas" působí jako jakési ambientně fiktivní rozhlédnutí po všech okolních horských monumentech. Postupným odhalováním jednotlivých hudebních kapitol (jež mají i své vodítku v textovém průvodci uvnitř bookletu) se odlupuje samotný příběh: od zdánlivého snu o zdolání nejvyšších hor až po jednotlivé zastávky, které se stávají důležitými body na této cestě vzhůru.

"Mountains" navíc do samotného intervalu dramat vkládá symbol časového měřítka, kdy tempo udává takt nádechu před finálním zdoláním vrcholu. Perkusně zahalená "Hillary Step" je zlomová paralela, doplněna o až meditativní závěr, který obohacuje ukolébavka "Shanti" s odříkanou mantrou horského průvodce.

"Everest" znamená důležitý milník, další logický navazující bod. Borrtex si je vědom, jaké skladatelské zručnosti za poslední roky posbíral a jak s nimi náležitě a citlivě v detailech a jednotlivých cyklech pracuje. Album v sobě proplétá ono vysokohorské dobrodružství v paralelním pojetí osobních výzev, kdy po každém zdolání jakékoliv nástrahy, vrcholu, můžeme pochopit více o sobě samých. Jedná se o emočně křehký soundtrack zaznamenávající chvíle odhodlání, sebereflexe, respektu nebo duchovní rovnováhy.