Pátá studiovka zachycuje Mumford & Sons v době, kdy všechna tajemství vyplavala na povrch. Navazuje tak nejen na čtvrtou kolekci "Delta", od jejíhož vydání uplynulo už dlouhých sedm let, ale především na sólovku zpěváka Marcuse Mumforda s názvem "Self-titled" z roku 2022, na níž se se světem podělil o své temné tajemství - jako šestiletého chlapce ho někdo mimo rodinu i církev sexuálně zneužil.

Frontman o tom nedokázal s nikým mluvit dlouhých třicet let, vyzpovídal se až na terapii, kam v roce 2019 začal chodit kvůli problémům s dýcháním, alkoholem a příjmem potravy. A jakmile se tam svěřil, okamžitě se prý pozvracel. Svou zkušenost otiskl do písně "Cannibal", jejíž videoklip režíroval Steven Spielberg, a když se ho vlastní matka zeptala, o čem ta skladba pojednává, a on se tak poprvé se svou zkušeností svěřil i jí, vznikla z toho skladba "Grace".

V mezičase ale nezaháleli ani ostatní členové. Nejviditelnější v tomto směru byl kytarista a hráč na banjo Winston Marshall, který pochválil knihu "Unmasked" od Andyho Ngoa, což ale fanoušci nepřekousli a usoudili, že se tím pádem jejich oblíbenec v podstatě uchýlil k podpoře krajní pravice. Na kapelu se za to snesla taková smršť kritiky, že se potenciální ztráty příznivců zalekla a Winstona ze svých řad v roce 2021 propustila.

Zbylé trio - Marcus Mumford, Ted Dwayne a Ben Lovett - se nejprve rozhodlo souhlasit s headlinováním festivalu Austin City Limits v roce 2023, což měla být ojedinělá událost. Jako obvykle se to ale trochu zvrtlo a následovalo dalších přibližně třicet vystoupení na festivalech po celém světě, přičemž my jsme vám přinesli reportáže z koncertů na Mad Cool Festivalu v Madridu a na Szigetu v Budapešti.

V té době se zrodila první ukázka z nové desky - song o úlevě s názvem "Malibu", na němž na banjo hraje zpěvák Marcus. Pak se ještě trojice loni rozhodla pomoci v Paříži Pharrellu Williamsovi s kouskem "Good People", načež vzápětí už naplno vypukly přípravy nového studiového materiálu, který se s přestávkami rodil dva roky.

Nutno říct, že folk-rockeři jsou bez svého klíčového kolegy namydlení. Album "Rushmere" vznikalo částečně v domovském studiu kapely v britském Devonu a částečně v americkém Nashvillu, jakkoliv ale zachovává dnes už signifikantní zvuk koní ze stáje Glassnote Records, zůstává také ve stínu svých předchůdců.

Jako by s Winstonem odešly ze sestavy také veškeré nápady, což ostatně ilustruje už tolikrát využívaný koncept klipu k ústřední písni, kdy se na jednom místě sešli pozvaní nejvěrnější fanoušci a první singl slyšeli v premiéře. Samotná píseň ale na novince patří k těm lepším.

Jak aktuálně frontman vykládá v rozhovorech, klíčovou myšlenku "Rushmere" představuje bádání nad tím, kým vlastně jsme, když se všechna tajemství odhalí, a kam dále směřujeme jako lidé. A jak už se u uskupení stalo léty zavedenou praxí, při tvorbě se začíná nejprve s melodií - nejčastěji u piana či akustické kytary - a teprve následně se vymýšlí sdělení, kdy kupříkladu "Carry On" vypráví o naštvání na svět.

Někdy ta tvorba textů trvá hodinu, například u písně "Monochrome" nebo u staršího hitu "The Cave" z veleúspěšného debutu, jindy nad tím frontman sedí věčnost, což se týkalo kupříkladu staršího velkého hitu "I Will Wait" nebo titulní skladby "Rushmere". Ta vznikla tak, že Marcusova žena zpěváka vykopla z domu, aby byl zase nějakou dobu umělcem. Ten se proto vydal až do Jeruzaléma a dle svých vlastních slov tam "pil kávu a u toho psal básničky jako kokot".

Když se ale do rozhovorů k aktuálnímu albu zaposloucháte, postupně vám dojde, s jakým problémem se novinka potýká. Při jednotlivých interview se až příliš často hovoří o tom, jaké to je skládat už jen ve třech nebo jaké příběhy se vážou k největším hitům z minulosti, samotná kolekce nových písniček ale jako by nikoho příliš nezajímala. A to proto, že se na ní není moc čeho chytit.

Dosavadní trojice singlů společně s bojovně naladěnou "Truth" sice funguje a nabízí fanouškům to, co od Mumford & Sons chtějí, ale jak působí v kapele méně lidí, logicky se snížil i počet použitých nástrojů a také množství nápadů, s nimiž muzikanti přicházeli za producentem Davem Cobbem. Proto dílo působí jaksi oholeně.

Skromnější sestava tak vytvořila písně, z nichž řada působí jako ohlodaná kost. Vy proto v roli posluchače stále jen hledáte záchytné body. Ani po mnoha posleších ale skladby nepřestávají splývat. Tento problém do určité míry postihl už nahrávku "Delta", nyní se ale stává hlavním důvodem, proč se novince nedaří dostat pod kůži.

Někdejší hospodská parta, která začínala svou kariéru na různých akustických a open mic slezinách, se proto ve své takzvané stripped down verzi nachází v pozici, kdy i přes nový materiál bude muset při koncertech stále spoléhat hlavně na staré hity. Na uondanou "Where It Belong", utahanou "Anchor", která se i přes ani ne tříminutovou stopáž vleče jak Lance Stroll k mistrovskému titulu ve Formuli 1, nebo podobně stavěnou "Surrender", která se probere až v závěru, prostě skupina nové příznivce nepřitáhne.

Alespoň že rozhodnost a jasná myšlenka frontmanovi nechybí v odpovědi na otázku, jak si definuje úspěch. Pro něj to jsou prodané vstupenky, což sice může působit cynicky, ale sedí to - i on si uvědomuje, že mnozí interpreti se sice pyšní skvělými čísly na streamovacích platformách, ale koncerty téměř nedělají, protože o ně není zájem.

Právě vystoupení s jím tak oblíbenou pyrotechnikou a naopak nepoužíváním playbacku či podkresů vždy platila za výstavní prvek kapely a důvod, proč si po celém světě získala miliony příznivců. A tak zatímco na album "Rushmere" historie i přes první příčku v britské hitparádě poměrně rychle zapomene, chystané turné naopak opět zaslouženě zaboduje a ukáže, že muzika hraná s nasazením, poctivostí a živými nástroji má na planetě stále své místo.