Není to tak dávno, co jsme vám přinesli exkluzivní rozhovor s The Vices a jejich nejnovější kolekci "Before It Might Be Gone" vyhlásili Albem týdne.

I tak to ale nestačilo: kdo o přibližně deváté večerní zamířil do útrob Rock Café, mohl potkat mimo jiné i piráta Ivana Bartoše, jak se jde spolu s desítkami dalších lidí opačnou cestou vyvětrat ven z představení konaného ve vedlejším sále, a všichni poté postávali u pronajaté dodávky skupiny s polskou SPZkou. Stand-up comedy s názvem "Big Daddy Mikky: Bez gelu!" totiž minimálně opticky přilákala více lidí než další nizozemská senzace ve sklepeních stejné budovy. Tam se po domácích předskokanech Cold Meat Party sešlo pouze přibližně osmdesát lidí na to, aby sledovalo set dlouhý přibližně - to je náhodička - osmdesát minut.

Ten set byl ale s přihlédnutím k podmínkám výborný. The Vices během něj připomněli, že už si u nás zahráli společně s kapelou I Love You Honey Bunny, představili skoro celé nové album, a potvrdili tak svůj velký potenciál. Že se v zemi starých jízdních kol a krásně upravených větrných mlýnů těší čím dál větší oblibě, a proto si tam pořádají i své vlastní festivaly, už víme.

Minimálně v Praze se ale indierockové kvarteto předvedlo ve vynikající formě a ukázalo, kdo všechno patří mezi jeho vzory. Podle toho, jakou písničku zrovna Holanďani hráli, jste v jejich muzice mohli slyšet ozvěny The Strokes, The Maccabees, Arctic Monkeys, ale třeba i The Black Keys, nebo dokonce i Metronomy, jak poznamenal fotograf Petr Klapper. Pomyslnému best of mileniálských kytarovek scházel tak trochu jen vlastní zvuk, kdy byste si jasně mohli říct: "Ok, tohle jsou The Vices, podle tohoto prvku si je zapamatuju a rozliším je od tisíců jiných."

Nepůvodnost však ani trochu neubírala chuti si daný koncert užít. Napomáhala tomu jednak skutečnost, že všechny zvuky byly nahrány naživo a bez berliček, a zároveň potěšilo i velké nasazení vystupujících.

Zatímco hlavní kytarista Jonathan Kruizenga měl co dělat, aby se stíhal věnovat podle potřeby i klávesám, zpěvák Floris van Luijtelaar, který vypadal trochu jako náš Marcell v dobách, kdy ještě začínal hrát s No Distance Paradise, střídal hned dva mikrofony a k tomu si ještě opakovaně velice srdnatě zasóloval na kytaru. Sledovat jeho prstovou ekvilibristiku na krku nástroje nebo vidět, jak umí hlasem přitlačit, jako to předvedl například v refrénu "Thousand Faces" nebo "For My Mind", byla čistá radost.

Trošku lepší mohlo být napojení na publikum, protože po úvodních dvou proslovech se dlouho jen hrálo, navíc ještě často se zavřenýma očima. To se pak ono propojení hledá těžce, nicméně i tak stálo za to spokojeně se usmívat a podupávat si do rytmu jen z muziky samotné. Tím spíš, když patřila k tomu pestřejšímu, co můžeme slyšet. Kupříkladu roztančená "I Had A Name" naznačila lehký příklon k reggae, první z přídavků v podobě "Fooled Away" zase zapůsobil zesíleným halo efektem na frontmanově hlase, který ji přišel odehrát bez svých parťáků, pouze s elektrickou kytarou.

Není tedy moc důvodů žehrat na velice sympatický koncert, snad jen ta návštěvnost mohla být v pátek večer větší. Na druhou stranu - velice podobně a ve stejném klubu začínali před přibližně deseti lety i jejich kamarádi Kensington a podívejte se, kam to dotáhli. I pořadatelé Colours Of Ostrava je svého času museli dát rovnou na hlavní pódium, jak jsou skvělí.

U takto neprozkoumané kapely, která jim svého času předskakovala, ale záleží především na tom, zda si po jejím koncertě řeknete, že to jako zážitek stačilo, a nebo máte chuť přijít i příště. V případě rodáků z Groningenu platí naštěstí ta druhá varianta.