Tento rozhovor čte spousta lidí, kteří o vás nikdy dříve neslyšeli. Jak byste se jim představili?

Joujoujou! Jsme The Vices. A jsme rocková kapela. Milujeme tvorbu hudby. Je to náš život a zároveň něco, co nám jej zachránilo. Je to divočina! Všichni čtyři za sebou máme spoustu velice odlišných životních zkušeností, které nás utvářely. Společně ale milujeme rock, soul, blues, psychedelii, hip hop, techno, cokoliv, co se týká Woodstocku, a mnoho dalšího. Aktuálně jsme dokončili naše nové album "Before It Might Be Gone" a brzy vyjedeme na turné po Evropě a Spojených státech. A taky míříme do Prahy! Už 4. dubna zahrajeme v Rock Café.

Co má název nové desky "Before It Might Be Gone" vyjadřovat? Souvisí to nějak s obalem, na němž dojídáte zbytky jídla?

Někdy máš hlad a tohle je, co se stane, když potřebuješ vymyslet obal alba... Haha, dělám si srandu, není to o tom snažit se dojíst všechno. Naše nová studiovka vypráví příběh o člověku, který se podívá poprvé do zrcadla a uvědomí si, že se musí zevnitř změnit. A ten obal značí důležitý aspekt celého tohoto procesu změny. Během ní totiž může nastat řada těžkých situací a ne vždy je za nimi možné vidět i pozitiva. V těch časech může být všechno křehké a temné. Jedna z nejkrásnějších věcí, která se ti ale přitom může stát, když tou změnou procházíš, je návrat domů. Domovem může být cokoliv, jde o širší význam toho slova. Příchod domů a nalezení bezpodmínečné lásky. Čistá forma lásky, která tě provází i těmi nejtemnějšími momenty. A ta rodinná večeře, kterou vidíš na obalu nahrávky, je přesně něčím takovým. Toto má symbolizovat.

Bavíme se spolu v době, kdy ještě album oficiálně nevyšlo a nezveřejnili jste všechny podrobnosti, byť už jsem měl možnost ho slyšet. Kdo všechno se na něm podílel? Měli jste producenta?

Člověče, měli jsme výborný tým. Produkce se zhostil úžasný Charlie Andrew. Známe se už z dob, kdy se podílel na desce Alt-J, a zatímco pracoval s námi na novince, odbíhal u toho k zatím poslední nahrávce Davida Gilmoura, kterou dělal taky. Měl na nás vážně velký vliv. Ze zvukového hlediska je to mág, také ale změnil způsob, jakým jsme do té doby pracovali. Běžně totiž býváme perfekcionisti, pokud jde o samotné nahrávání. Zkusili bychom klidně cokoliv, pokud by to znamenalo, že tak dosáhneme toho nejlepšího možného zvuku. Charlie nás ale donutil nechat věci více plynout.

Když to znělo ok, tak jsme se prostě přesunuli k další části písně nebo k nějaké úplně jiné. Myslím, že vůči nám byl hodně empatický a to je přesně to, co jsme při této nahrávce potřebovali. Osobně to vnímám tak, že dobrá muzika se musí dotknout tvého srdce a tvé duše způsobem, jakým bys to nikdy nečekal. A v nalezení tohoto pocitu byl Charlie nenahraditelný.

Kromě něj se na desce podíleli také Matt Glasby (na starosti měl jako engineer finální mix), Will Gardner (smyčcové aranže ladil s naším Jonathanem), master dělal Matt Colton, také u toho byla asistentka Ada Binaj a řada hráčů na smyčcové nástroje. Zkrátka spousta talentovaných, kreativních lidí. Jsme rádi za to, že je máme!

Nová řadovka mi přijde mnohem rozvážnější, má více klidnějších a pomalejších částí. Šlo o záměr?

Nešlo o záměr. Prostě píšeme, skládáme a co z nás vypadne, to tam je. Řekl bych, že každá z našich desek zahrnuje pomalejší momenty a pak takové, kdy vás ten nářez praští do uší. A s tou aktuální to vnímám stejně.

Loni jste jeli na své první americké turné - jaké to bylo? Jaká nejsilnější vzpomínka vám na něj zůstala?

Jednalo se o nesmírně obrovské, chaotické turné. Odehráli jsme šestadvacet koncertů po celých Státech během čtyř a půl týdne. Ta země je jako deset zemí v jedné. Bylo to neuvěřitelné. Po pravdě řečeno jsme to původně neplánovali, ale dostali jsme v minulosti pozvánku zahrát tam na pár menších akcích, a kamkoliv jsme přišli, tam nás chtěli následně znovu a ve větším. Kamkoliv jsme teď přijeli zahrát, nastalo šílenství. Posílám spoustu lásky fanouškům z Ameriky.

Kromě toho si vybavuji také všechny motely. Ty kolikrát dokážou překvapit. Třeba jeden vrátný nám kladl na srdce, ať raději nespíme s prostitutkami, které se potulovaly kolem. O pár minut později sám jednu z nich ohnul. V jiném motelu jsme zase narazili na neuvěřitelný bordel v pokoji vedle toho našeho, který vypadal, jako by se v něm někdo zabil. Navíc kolem dokola ještě ležely zbytky policejní pásky. Motely jsou vážně děsivé. Jako by doslova vypadly z našich oblíbených filmů.

Prý jste se rozloučili s dodávkou - co se jí stalo? A máte novou, nebo jste přesedlali do nightlineru?

To byl vážně smutný den. Museli jsme se s ní rozloučit a bylo to vážně těžké. Milovali jsme ji. Zavezla nás kamkoliv a my ji u toho milovali i nenáviděli, protože byla tak neuvěřitelně nepohodlná během dlouhých přejezdů. Ale podařilo se jí dovézt nás až tam, kam jsme potřebovali, a zůstává nám na ni spousta vzpomínek. Nicméně když se začalo stávat, že nás už tam, kam jsme potřebovali, nedokázala zavézt, začalo jít o problém, a tak jsme ji prodali. Nyní si místo ní pronajímáme jinou.

V roce 2022 jste v Ziggo Dome (tamní ekvivalent naší O2 areny, pozn. aut.) předskakovali na rozlučkových koncertech Kensington. Já tam tehdy byl, akorát zrovna na těch vystoupeních, kdy vás v roli předskokanů vystřídali Paceshifters. Jak na to vzpomínáte? Jsou Kensington v Nizozemsku stále vnímáni jako největší kapela?

To bylo vážně cool. V Ziggo Dome jsme poprvé vystoupili už dříve, když jsme vyrazili na turné s Nothing But Thieves, ale tentokrát jsme tam hráli hned tři noci za sebou právě s Kensington, kteří tam měli šest po sobě jdoucích koncertů. A jasně, že hrát pro nějakých 17 000 lidí je skvělé. Navíc jsou Kensington vážně moc milí. Poprvé jsme se s nimi seznámili na párty. A ta párty skončila wrestlingovým zápasem s jejich manažerem, cheche. To byla zábava. Když jsme jim pak předskakovali, moc jsme si to užili. Samozřejmě, že pro Nizozemsko nadále zůstávají gigantickou kapelou. Zrovna začali vydávat novou muziku s jiným zpěvákem, možná jsi o tom slyšel.

Pořádáte svůj vlastní festival ViceFest v Gronigenu a v Berlíně. Jak vás to napadlo? Stojí za tím nějaká klíčová myšlenka, něco, co vám při klasických koncertech scházelo?

ViceFest je hudebním festivalem se spoustou vysněných věcí. Jak už jsem řekl, všichni jsme dost odlišní lidé, a tak jsme chtěli vytvořit místo, na němž můžeme dělat cokoliv, co milujeme. Takže nezáleží na hudebních žánrech, které daný umělec běžně tvoří. Pokud to milujeme, snažíme se to mít na ViceFestu. Kromě toho je tam ale ještě i spousta nehudebního programu, kde zastáváme stejný princip. Návštěvníci tam proto najdou kino, U-rampu, divadlo, cirkus, bar, veletrh, soutěže pro hledače pokladů a mnoho dalšího.

Co je na ViceFestu speciálního? Proč by tam lidi měli přijít?

Myslím, že ViceFest dělá speciálním skutečnost, že tam jste konfrontování s mnoha různými hudebními žánry, sporty, vizuálním uměním, výstavami, filmy, atrakcemi, úkoly a tak dále. Všechno se to tam potkává a vytváří unikátní zážitky. Je to divné, ale přitom komfortní. Vytváří to místo, kde na jednu stranu nacházíš věci, které miluješ, a na tu druhou zase jiné, o nichž jsi ani nevěděl, že existují, případně ti třeba ani nejsou po chuti. Ale přinejmenším jsi jim alespoň ochoten dát šanci.

Na albu "Looking For Faces" z roku 2021 mě zaujala píseň "Good Morning, City, Now Let Me Sleep...". Obzvlášť její vývoj: od málem reggae až po pořádný rockový nátřesk. Co vás k ní inspirovalo? Skrývá za ní nějaký příběh?

Fííííha, tak ta už je vážně stará. Jedná se o jeden z prvních songů, které jsme kdy vydali, myslím, že šlo o rok 2020. Ale abych odpověděl - milujeme kombinaci psychedelie a jakýchsi reggae rytmů. A taky se nám líbí ty nečekané zatáčky, které song pořádně otevřou. Podobně jako v životě, i v muzice se může stát cokoliv - a tím zůstává skvělá. Takže jsme udělali most vytvářející tranzici písně do velké rockové nahrávky s pořádným sólem, která se následně vrátí na začátek a zase zpět k refrénu. Ten přechod mezi jednotlivými žánry se nám tak moc líbil, že jsme se rozhodli skladbu dokončit a vydat.

Zdá se mi, že děláte všechno pro to, abyste se proslavili pořádně i mimo domovské Nizozemsko. Jakou v tomto směru máte strategii? Existuje například seznam zemí, kde chcete prioritně hrát co možná nejčastěji?

My prostě moc rádi hrajeme naživo a Nizozemsko je vážně velice malá země. Nechápej mě špatně, milujeme, že si tam můžeme zahrát, ale na světě je přece tolik krásných míst. V tuto chvíli se však zaměřujeme cíleně pouze na Evropu jako celek a Spojené státy. Dostat se ale jednoho dne třeba do Japonska by bylo úžasné. Zatím to ovšem zůstává ve stádiu úvah a snů. Už teď se nemůžu dočkat, až vyrazíme zase na cesty. Uvidíme se v Praze!