"Není to o tom, že bychom se rozhádali a nedokázali spolu už dále mluvit. To vůbec ne. Pořád jsme přátelé. Jen máme rozdílné vize o naší budoucnosti, a proto už spolu nemůžeme dál pracovat," nechali se před časem slyšet Kensington, když oznámili, že po závěrečných halových koncertech v amsterdamském Ziggo Dome, z nichž jsme vám přinesli reportáž, v dosavadní sestavě končí.

Pár let bylo ticho, načež rok 2025 bude patřit návratům. Osiřelá trojice muzikantů už s novým zpěvákem Jasonem O'Dowdem vypustila do světa fantastické první dva singly "A Moment" a "I Could Be Wrong" z připravované desky v nové sestavě a na pódia se nově vrátil i původní hlas formace Eloi Youssef. Ten se po dlouhých letech přemýšlení rozhodl, že už nechce dál trávit čas nekonečnými turné po světě ve snaze pokořit kromě Nizozemska i zbytek světa, jako v tom hodlá pokračovat zbytek jeho parťáků, ale že chce být více doma a především trávit hodně času se svou dnes už devítiletou dcerkou Sophií. Té ostatně na současném turné vždy věnuje osobitou coververzi "Sweet Child O' Mine" od Guns N' Roses. "Je to nejlepší osoba, jakou znám," říká u toho večer co večer.

Jinak ale zůstává tajemstvím, co vlastně Eloi Youssef chystá dále. Peněz má za léta s Kensington vydělaných tolik, že se nemusí do ničeho hnát za každou cenu, a jak už jsme na musicserveru opakovaně informovali, popularita jeho bývalé skupiny, ale i jeho vlastní osoby, je v Nizozemsku tak enormní, že pro to v České republice nemáme srovnatelný ekvivalent.

I kdybyste si vybrali kapelu a jejího zpěváka, kterého v Česku každý zná - ať už to bude třeba David Koller, Josef Vojtek nebo Richard Krajčo - pořád byste jejich slávu museli ještě několikrát vynásobit, abyste si vůbec dokázali představit, co ve skoro dvakrát tak menší zemi, než je ta naše, ale se skoro dvojnásobným počtem obyvatel znamená, že jste velice, velice slavní.

Přesto všechno ale Eloi momentálně není připraven na sólovou dráhu. Kromě toho, že zatím nevydal pod svým jménem jedinou písničku, nemá ani vlastní webovou stránku a mimo svého Instagramu ani sociální sítě. Nenajdete ho na Spotify ani na YouTube a i Wikipedie se zaklíná pořád spíše jen jeho mateřskou skupinou. Na současném turné dokonce neprodává ani žádný merch, protože zkrátka žádný zatím neexistuje. Nevídaná a nepochopitelná situace. Jisté se tak zatím zdá být pouze to, že mimo domovskou zemi už jej zpívat v nejbližších letech pravděpodobně neuvidíme, protože o to minimálně pro nejbližší roky ztratil zájem.

Podívejte se na trailer a zatím jediný profesionálně snímaný úryvek z aktuálního turné. Nic lepšího momentálně na internetu neexistuje:

Místo sólové kariéry se Eloi teď dočasně zaměřil na spolupráci s Kamerata Zuid, dvacetičlenným symfonickým nizozemským orchestrem, s nímž nyní projíždí Tillburg, Groningen, Amsterdam, Utrecht nebo třeba právě Rotterdam a řadu dalších míst. Mnoho z koncertů, jak je jeho dobrým zvykem, vyprodal a musel přidávat další termíny. A to už dokonce i na podzim.

Tamní sály nabízí kapacitu okolo tří tisíc lidí, například TivoliVredenburg v Utrechtu, kam jsme se šli ze zájmu podívat, neboť jde o jeho doslova domovskou scénu a jeden z prvních sálů, který kdy zcela naplnil. Také se jedná o místo, kam si Holanďané mohli letos na jaře zajít třeba na koncerty Jacoba Bankse, Cat Power, Slowdive, Tramhaus, Johna Calea, rappera The Gamea nebo v půlce dubna i na oživené Kensington, kteří právě tady trénují na novou éru, než si v prosinci podmaní stadiony.

Do čtvrtého největšího města v zemi, kde hustota obyvatel a jejich všudypřítomných kol zcela zastiňuje jinak dominantní pohodu na zdejších do posledního místa využitých předzahrádkách v centru, se dostanete z Amsterdamu za pouhou třičtvrtěhodinu vlakem. A když už tady budete, určitě se zajděte podívat na největší hrad Kasteel de Haar ze 14. století, kam coby malý kluk s rodiči určitě chodíval na výlety i malý Eloi. Syn nizozemské matky a egyptského otce se totiž v Utrechtu narodil a také se zde v roce 2006 přidal ke triu muzikantů jako jejich zpěvák. Vyrůstal ale v nedalekém přidruženém městečku s názvem Bunnik, kde ho nejvíce trápil právě složitý vztah s otcem, který na něj údajně nepromluvil i celé týdny. Právě jemu na tomto turné vždy věnuje píseň "Old Wreck".

Ale zpět do Rotterdamu, jehož zoo je mimochodem mnohem lepší a rozlehlejší než ta amsterdamská a strávit v ní můžete klidně celý den. Druhé největší město, z něhož pochází mimo jiné i sympatičtí post-punkoví depkaři Rats on Rafts, vzhledem ke své rozlehlosti zdaleka nepůsobí tak stísněně jako Utrecht a také De Doelen, kde se Youssefův koncert konal, působil až nad očekávání vzdušně. Představit si ho můžete trochu jako mix Rudolfina a Kongresového centra na Vyšehradě, jen o poznání modernější. Když do proskleného foyer vejdete, připadáte si trochu jako v divadle - všude samé koberce, lesklé kliky, možná dokonce i mramor.

Indie rockeři k sobě vždy lákali publikum všech generací, zde ale nejčastěji vidíte čtyřicátníky a padesátníky, jak si po odložení kabátů do šaten v poklidu popíjejí prosecco ze zdejších barů a srdnatě spolu diskutují. Dost možná i o tom, co je za chvíli čeká, protože to vzhledem k auře tajemna obestírající zpěvákovo první turné nikdo pořádně netuší. Startu plánovaném na 20:15 předchází obdržení speciální kartičky u vstupu, o níž ještě bude řeč, a usazení do krásných, pohodlných křesel ve fialové barvě, z nichž máte dění na pódiu snad ze všech míst v sále jako na dlani.

Na něm se nachází kromě předpřipravených židliček a stojanů pro noty také místo pro čtyři sboristy vystupující pod názvem Nederlands Kamerkoor a dirigenta relativně mladého souboru Kamerata Zuid, od něhož pravděpodobně vznikla iniciativa celou šňůru uspořádat. V branži totiž bývá zvykem, že právě orchestr oslovuje s nabídkou zpěváka - opačný postup bývá spíše výjimečný. Marně byste ale na scéně hledali kytary nebo bicí - ty jsou zde nahrazeny jediným činelem. Jak můžete vidět v přiloženém setlistu výše, program vystoupení skýtal nejedno překvapení - několik pauz, v nichž se Eloi šel schovat do zákulisí, patří na tomto turné ukázkám například od Beethovena, Rachmaninova nebo Čajkovského -, odtud tedy ty instrumentální mezihry.

Připomeňte si, jak si Kensington v roce 2018 coby první nizozemská kapela v historii zahrála na fotbalovém stadionu v Johan Cruyff Aréně, kam prodali přes 51 tisíc lístků.

Sám zpěvák vystupující opět v o číslo větším svetru i kalhotách v černých barvách se potlesku dočkal až po prvních třech odehraných skladbách. To proto, že byly částečně propojeny a slušnost ztichlému publiku nedovolovala vyjádřit se dříve, než k tomu dostalo náležitý prostor. Vše totiž probíhalo poměrně tiše s hlasitostí staženou na minimum, místy jste museli špicovat uši, aby se k vám jemné tóny houslí vůbec dostaly. Když ale Eloi přitlačil, husí kůži jste měli nejen na rukou, ale i na zádech. Atmosféru nenarušila dokonce ani neplánovaná výměna mikrofonu za drátový, v tom původním totiž v půlce setu začaly docházet baterky a krapet zlobil.

Až nad očekávání intimní set nabídl velké množství předělávek, důvody zařazení skladeb od Radiohead, Silverchair a dalších nám ale bohužel zůstaly v řadě případů skryty, neboť se ústřední postava vyjadřovala k domácímu publiku výhradně v nizozemštině, zatímco při koncertech v Česku i jinde komunikovala anglicky. Jeden postřeh ale přece jen stojí za zmínku - zatímco při koncertech s vlastní kapelou působil zpěvák vždy poměrně přísně, úsečně a místy i trochu nepříjemně, což bylo součástí jejich kouzla, na svých vlastních koncertech vykládal dlouze, květnatě, uvolněně a především vtipně. Skoro po každé písničce tak publikum dostalo možnost se zasmát, což je asi to poslední, co byste od Eloie čekali. Navíc při takto slavnostním, intimním vystoupení, při němž mu lidé doslova viseli na rtech.

Během hodiny a půl zazněly z repertoáru Kensington pouhé tři písně, tedy daleko méně, než se čekalo. A to byla přece jen škoda. Ve všech případech totiž šlo o velký hudební zážitek srovnatelný s tím, co skupina předváděla na živáku "Unplugged (Live)" z roku 2021. Zpěvák brilantně intonoval, emoce se na diváky přenášely jako přívalová vlna a nutily je žasnout zas a znovu.

Zážitek znásobila i řada zatím nevydaných písní, z nichž by jednoho dne mohla teoreticky vzniknout jeho sólová deska. Především si ale nešlo nevšimnout opakujícího se vzorce, kdy se v textech nových skladeb nacházely fráze typu "I will find my way out of this" v publiku neznámé "More Than Life", "I am trying to breathe, I am trying to wheep" v rovněž nepoznané "I Am Weak" nebo "I am trying to keep you satisfied" v novince "The Greatest". Slova značící úzkost, strach i bolest zároveň znásobilo i zpěvákovo držení se za krk, kdy jste si nebyli jistí, jestli to dělá, jen aby zaměstnal ruce, nebo zda se opravdu snaží naznačit, že se cítí být škrcen.

Pomyslnou žádost o pomoc ostatně naznačovala i další ze zatím neznámých písní s názvem "Hold Me". To k ní dostal vyprodaný sál u vstupu zmíněnou kartičku, na níž byl napsán text na šest řádků:

"Hold me,
Call on me when I can't speak
Uncover all that I don't see
If I shut you out, please don't leave
When I am in doubt than
Hold me."

Eloi si k písničce donesl akustickou kytaru a požádal tři tisíce lidí v sále, aby se k němu připojili. Ti tak těchto pár slov opakovali ve stále silnějším pojetí jako mantru, dokud se z ní nestala plnohodnotná skladba, byť jen o jedné sloce. Jednalo se o silný a sjednocující zážitek.

Ten vůbec nejsilnější moment ale nabídla až předělávka songu od Franka Sinatry. Ani jeho dílo byste patrně na takovém koncertě nečekali a když už, tak třeba jen v nějaké odlehčené verzi, jaké zpíval jednu dobu třeba Robbie Williams. Od jeho pojetí se snad ale sedmatřicetiletý umělec ani nemohl dostat dále. V jeho podání jste totiž toho Sinatru v jeho hlase vážně poznali. Změnil svou barvu i dikci k nepoznání, doslova prožíval každé slovo a nezbývalo než žasnout, kde se to v něm bere, protože za celou kariéru s Kensington takto nikdy nezpíval. Kdyby celá cesta do Rotterdamu a zpět měla být odměněna jediným okamžikem, jednalo se právě o tento. Chvíle, kdy vás člověk, kterého za ty roky už velice dobře znáte, doslova šokuje s bezchybnou imitací donedávna nezaměnitelného originálu.

Jakmile večer zamířil k přídavku a po emotivním a vygradovaném "No Me" zcela skončil, diváci doslova vybuchli nadšením. Několikanásobné bouřlivé ovace vestoje jako by chtěly dodatečně zvýraznit ten do té doby slušný potlesk mezi písněmi a dát Eloiovi na srozuměnou, že pro své nejvěrnější, ale i early adoptery nachystal fenomenální představení. Dokonce i na něm bylo vidět, jak si viditelně oddechl a jak moc se mu ulevilo, když viděl, že to, co připravil, je minimálně pro tuto chvíli životaschopné.

Ostatně vzpomínky na nedávné rozlučkové koncerty v Ziggo Dome jsou stále velmi silné a jeho sólový program stadionovou megashow logicky překonat ani nemohl. Ukázal ale pestrou škálu tváří umělce, který i po tolika letech na scéně dokáže překvapit, nadchnout, uhranout a nově i rozesmát.

Jste-li proto fanoušci starých Kensington, určitě popřemýšlejte nad tím, zda by tento jedinečný a neopakovatelný program nemohl na podzim, při své prodloužené jízdě do divadel, zaujmout i vás. Protože pak už nejspíš vyjde i nějaká ta sólovka a všechno se zase promění. U stávajících vystoupení s Kamerata Zuid sice dostanete něco úplně jiného, než čekáte, ale jakkoliv to zní jako klišé, půjde o zážitek, který můžete zažít jen jednou za život.