Konec. To je, oč tu běží. A udělat ho uspokojivý, silný a ideálně ještě překvapivý, to je úkol, na kterém si vylámaly zuby tisíce autorů. Podívejte se třeba na "Hru o trůny". Nebo na "Jak jsem poznal vaši matku". Na "Ztracené". Na statisíce knížek, jejichž autoři nedokázali vymyslet nic lepšího, než odjezd do západu slunce. Nebo si vzpomeňte, jak se s muzikantskou kariérou loučí Kiss. Rolling Stones. Nebo Mötley Crüe.

Těch případů jsou tisíce a tisíce. A ať už se umělci věnují hudbě, knížkám, filmům nebo seriálům, spousta z nich vám potvrdí, že vymýšlení zápletek rozhodně není jednoduchá disciplína. Ale když to všechno máte dotáhnout do konce a vymyslet tu finální tečku, tak teprve tehdy se ukáže síla a invence člověka, který za tím dílem stojí. A přesně před takovým úkolem nyní stáli Kensington.

Když se nizozemská indierocková senzace po vydání posledního alba "Time" nechala slyšet, že v současném složení zakončí svou veleúspěšnou kariéru, a když pak zrušila evropské turné a oznámila rozlučkové koncerty v domácí aréně Ziggo Dome, zavládl mezi jejich fanoušky velký smutek. Zpěvák Eloi Youssef se totiž rozhodl ze skupiny nadobro odejít.

O skutečných důvodech můžeme spekulovat, ale už před vydáním desky se nechal slyšet, že je unavený z nekonečného cestování. A vzhledem k tomu, že se tou dobou dozvěděl, že jeho už bývalá přítelkyně je těhotná, a on se tak proto vrátil zpátky do toxického vztahu, bylo toho na něj asi už hodně.

Zbývající trio chce udržovat značku Kensington dál, ale pojďme si říct rovnou tu krutou pravdu: bez Eloie to nepůjde. Jeho hlas, osobnost a pódiová prezentace jsou natolik signifikantní a unikátní, že nebudeme přehánět, pokud situaci v kapele přirovnáme k té v Linkin Park. Je nenahraditelný.

Kdo zastane jeho party v budoucnu, se momentálně ještě neví. A je samozřejmě možné, že to všechno nakonec dopadne dobře. Eloi vydá elektronickou sólovku, ta nikoho nebude zajímat a za zhruba pět let tady máme comebackové turné. Bylo by to krásné, nicméně vzhledem k tomu, co se právě v Amsterdamu odehrálo, to spíše zůstane jen zbožným přáním fanoušků. Tohle totiž byl konec se vším všudy.

Nabízí se srovnání s podobným rozlučkovým koncertem, jaký byl v roce 2016 k vidění v Kolíně nad Rýnem. Jenže zatímco Yellowcard svého času prostě jen odehráli skvělou show a zbytek světa šel dál, jako by se nechumelilo, u kapely z Utrechtu tomu bylo jinak. Celé Nizozemsko bylo na nohou. A prožívalo konec zcela určitě nejpopulárnější formace tamní hudební historie s velkými emocemi. A také s obrovským zájmem. Kdo zrovna nebyl v Zandvoortu na souběžně se konající Velké ceně formule 1, byl v hale.

Už v roce 2019 jsme si v reportáži ze Ziggo Dome, což je hala skoro stejně velká jako naše O2 arana, říkali, jak giganticky populární Kensington doma jsou. Že v zemi, která má podobný počet obyvatel jako Česká republika, je úspěch, když jim tu halu vyprodají třeba Nightwish, Within Temptation, Halsey, Armin van Buuren nebo Snoop Dogg, který tam shodou okolností hraje hned po zmiňovaných indierockerech.

A ačkoliv není sporu o tom, že ti všichni jsou v Evropě daleko slavnější než Kensington, tak ti tu arénu vyprodali v roce 2017 pětkrát za sebou. Chápete to? Pětkrát. To by u nás nedokázali ani Kryštof, ani Kabáti a ani Lucie.

Nehledě na to, že to byli právě hrdinové tohoto článku, kdo před pár lety zaplnil i vedle stojící Johan Cryuff Arenu pro padesát tisíc lidí, kterou fotbaloví fanoušci budou znát spíše pod názvem Ajax.

Jsou z toho ostatně i fenomenální fotky od jejich dvorního fotografa Barta Heemskerka, který je všechny nově vydal ve 258stránkové fotoknize, v níž celou dráhu skupiny detailně zmapoval. A jsou v ní i fotky z koncertů v Roxy, odpočívání v bazénu na festivalu Fingers Up v Mohelnici nebo nezapomenutelná vystoupení na maďarském Szigetu z let minulých. I tu si mohli příznivci v Ziggo Dome nově pořídit a nutno říct, že ten merch šel tady na dračku.

Když se skupina dohodla na ukončení kariéry, sepsala si seznam věcí, které chce ještě stihnout, než to zcela zabalí. Fotokniha byla jednou z nich. Byl tam také sen zahrát si na hlavním pódiu Szigetu. I to se podařilo. Dalším byl vinyl "Greatest Hits", který se stihl vyprodat ještě během vystoupení a aktuálně trůní na prvním místě tamního albového žebříčku.

A vyšel i nádherný vinyl "Unplugged" s limitací pouhých tří tisíc kusů, na němž je záznam poloakustického setu z Vredenburgu z loňského září. I to byla položka na jejich bucket listu a i ta už bude v době, kdy toto čtete, nejspíš vyprodaná. Holanďané, ale i fanoušci, kteří se na koncert sjeli z celého světa, totiž nakupovali jako vzteklí. A to i samotné lístky. Rekord haly Ziggo Dome tak byl znovu pokořen. Kensington ho vyprodali šestkrát za sebou.

Páteční show, na které jste mohli vidět nejen emotivní teenagery, ale i plakající šedesátníky, byla čtvrtá v pořadí. Nebo také třetí od konce, chcete-li. Případně vystoupení číslo 788. A ještě než hlavní hvězdy ukázaly svou sílu, představili se Paceshifters. Taktéž nizozemští rodáci by mohli bavit všechny ty, kteří poslouchají třeba i Biffy Clyro nebo Silversun Pickups.

A u toho si užívají všechny ty muzikantské vyhrávky, nečekané přechody a melodické výpady, jimiž jsou tyto formace pověstné. Bohužel jim ale v Amsterdamu nebylo zvukově přáno, takže i tak jasná hitovka jako "Backseat Driver" byla stěží rozpoznatelná.

Obě skupiny mluvily v domácím prostředí nizozemštinou, takže citáty tady nečekejte. Ovšem v jednom z mála proslovů od Paceshifters bylo velmi zřetelně slyšet dva pojmy: "Rock For People" a "Czechia". Neuvěřitelná náhoda. A v Amsterdamu se o našem festivalu hovořilo proto, že právě tam v roce 2014 shodou okolností hrála tahle kapela před Kensington na stejném pódiu úplně poprvé.

Pak už to ale začalo. A bylo to úplně jiné než v roce 2019. Levná a jednoduchá řešení nepřicházela v úvahu. Tady se znovu zasedlo k rýsovacím prknům a vymyslela se kompletně nová show úplně od nuly. Už jen ta scéna byla úchvatná. Čeština je krátká na výraz, kterým by se dala popsat, proto koukněte spíše na fotky kolem. Obrazovky byly namířené všemi směry. Dokonce i ze stropu dolů. Vypadalo to majestátně. Hrůzostrašně. A skvěle. Bralo to dech.

A hlavní důvod, proč ta stage byla koncipována právě takto, spočíval nejspíš v tom, že jen takto bylo možné věrohodně zobrazit strom. Právě ten se totiž stal tím hlavním, co se za muzikanty objevovalo, a jeho růst, požár i zamrznutí následně doprovázely dění na pódiu samotném.

Zmínit je ale potřeba i osvětlení. Jejich inženýři by si zasloužili metál, protože něco takového na běžném stadionovém vystoupení neuvidíte. Kužely světel byly snad úplně všude a vytvářely úchvatné obrazce. Svítilo se shora, zdola, zleva, zprava, šikmo, z ochozů pro diváky a v baladě "Sorry" dokonce vznikla celá světelná stěna i za zády diváků, takže jste se rázem ocitli v jakési světelné kleci. Neuvěřitelná podívaná. Skupina má teď těchto záběrů plné sociální sítě, zájemci proto nechť kouknou na jeden z vrcholů světelného designu pro koncerty právě tam.

A když si tady tak jmenujeme všechny ty argumenty ukazující, jakou práci si pánové se svým velkolepým finišem dali, je třeba zmínit i to, že své fanoušky nijak nešetřili. A tak večer co večer hráli neuvěřitelných třiadvacet songů. V celé kariéře nikdy nebyly výstupy takto dlouhé. Jejich poslední tři studiovky zazněly skoro kompletní, nikdo si tak nemohl stěžovat, že mu v setlistu chybí ten nebo onen kousek. Zaznělo skoro úplně všechno, co si libovolný fanoušek skupiny mohl přát, a ještě i leccos navíc.

Těch hudebních vrcholů byla celá řada. Hned ze startu vypálila formace svůj největší hit "Streets" a spolu s ním i role papíru. Hned následující "All For Nothing" s úžasnou basou Jana Hakera udělala totéž. Poté Kensington potěšili příznivce jejich popovější tváře hitovkami "Done With It" a "War", které všechny rovněž pocházejí z desítkové kolekce "Rivals".

V první z nich si kytarista Casper Starreveld nezvykle zatančil, u té druhé, optimisticky znějící písničky zase nečekaně vystoupaly vzhůru mohutné plameny. Ty také doplnily uhrančivou skladbu "Regret", k níž si frontman sedl do tureckého sedu a skoro jako nějaký komiksový záporák vždy jen rukama zamířil vzhůru, jakmile měly jít z levého i pravého mola nahoru další ohnivé koule. Vypadalo to neskutečně působivě.

Ostatně to byla vždycky velká síla Kensington. Jejich frontman po scéně chodíval pomalu, se zkoseným pohledem, záměrně se neusmíval a přitom to, jak by řekl Rytmus, svým charakteristickým hlasem doslova zabíjel.

Nebyla to ale jen show. Také hudebně se skupina posunula - od songu "Island" až do konce hlavní části setu na pódium přizvala dvoučlenné dechové a čtyřčlenné smyčcové těleso. Zvuk tak byl daleko bohatší a díky absenci pouštěných aranží také poctivější. Zmíněná skladba byla vynikající ukázkou toho, jak jejich sound roste a sílí až do strhujícího finále.

Vystřídala ji "Insane". Ta patřila na desce k méně výrazným kusům, ovšem v živém provedení ji na projekci doprovázela vybuchující sopka a člověk měl až skoro chuť se začít schovávat, když na něj ta láva, s nadsázkou řečeno, padala i ze stropních obrazovek.

Ta snaha ukázat to úplně nejlepší, co je možné, a na ničem nešetřit byla z koncertu hodně cítit. Každá druhá písnička by se dala označit za vrchol večera. Třeba duo balad "Uncharted" a "Sorry" bylo emotivní jako nikdy dřív. A ten finální tón v druhé zmíněné dal Eloi v plné délce pěkně na první dobrou, ne natřikrát jako nedávno na Szigetu.

V environmentální, na dvě půlky rozdělené "Chronos" zase dokonce sněžilo. A ne jen nějakých pár vloček na refrén a dost. Pěkně po celou dobu této pětiminutové ukázky ryzího muzikantství. Také "Perfect Family Day" mělo působivé podání. Jednak důrazem na aranžérské detaily, jednak dýmem padajícím ze schodů na scéně a prasklou strunou na kytaře, která však Casperovi nezabránila těžkotonážní kus dokončit.

Série přídavků odstartovala dalším ze silných momentů. Skladbu o budoucnosti s názvem "What Lies Ahead" totiž doprovodily stovky záběrů z celého fungování kapely. A tehdy ten konec byl hmatatelný. Vidět spousty více čí méně známých videí, mezi nimiž nechyběla ani vzpomínka na mohelnický Fingers Up, to byla velká zatěžkávací zkouška pro slzné kanálky. Bylo to asi, jako kdyby vám rodiče oznámili, že se rozvádějí, a pak si s vámi začali prohlížet rodinné fotoalbum.

A nutno říct, že lidem to nebylo jedno. V roce 2019 byli diváci v Amsterdamu docela strnulí, ovšem při rozlučkovém turné zpívali jako jeden, tleskali do rytmu, když je k tomu Eloi v "Riddles" vyzval, nebo si zase lezli na záda při "Home Again".

V minulosti Kensington zavírali své sety songy s velkými rockovými vyhrávkami na konci. Nejprve to bývala "Little Light", kterou doprovodila aréna svítících mobilů, následně ji nahradila "St. Helena", v níž se zase nešetřilo na ohnivé výhni. Ziggo Dome tentokrát dostal obě.

A přesně ve chvíli, kdy jste si mohli začít myslet, že už vám skupina vizuálně nic dalšího nabídnout nedokáže, začala oslňovat zelenými lasery. Ty zároveň střídala s plameny a naprosto jedinečné vystoupení dovedla k mohutnému finále. Jako úplnou tečku zvolila gradující a zrychlující "No Me", a když dohrála, mohlo se bezmála dvacet tisíc lidí zase jednou cítit, jako by je právě přejel náklaďák.

Je absolutně nezpochybnitelné, že záměr byl rozloučit se ve velkém stylu. Tou největší a nejvypiplanější show, jakou je vůbec možné udělat. A kdyby o pár týdnů dřív tu laťku možného neposunuli v Belgii Coldplay, byl by právě tohle ten nejlepší koncert letošního roku.

Takto je sice jen druhý, zato je ale z těch dvanácti dosavadních vystoupení téhle formace, která autor reportáže měl možnost vidět, zcela určitě to úplně nejlepší. Nic tomu nejde vytknout. Vůbec nic. Tady už nebylo co zlepšovat.

Bylo to ultimátní zakončení ohromující kariéry čtyř mladých lidí, kteří vystoupali až na vrchol a teď z něj seskočili dolů. Oni svůj konec zrežírovali nejlépe, jak jenom mohli. Bylo to jako "Avengers: Endgame". Jako konec seriálu "Ve jménu vlasti". Jako když Harry Potter porazil Voldemorta. Nebo jako když zdejší rodák Max Verstappen získal svůj první titul šampiona F1 v Abú Dhabí. Zkrátka epický, nezapomenutelný zážitek, jaký už nepůjde trumfnout.

Je škoda, že Kensington končí zrovna v době, kdy jsou na vrcholu. Ale pokud to tak má být, pak se nemohli rozloučit lépe.