Kdo by neznal klan vyzařující neustálý melancholický optimismus. Písně Mňágy a Žďorp se staly nesmrtelnými, o čemž svědčí neutuchající přízeň fanoušků. Některé jsou fousaté, zároveň ale nadčasové - neztratily nic ze svého kouzla a neomrzí ani po letech. Hlavní podíl na tom nese frontman Petr Fiala, jeho múza a elán.

Setlist sestával spíše ze songů ze starších desek (když nepočítám aktuální zamýšlený singl, k těm novějším patřily pouze "Celý ten zbytek tebe" z "Třínohého psa" vydaného v roce 2017 a "Začátek a konec" z o tři roky starší nahrávky "Made in China" - což nevytýkám, spíše kvituji), včetně skladeb, které naživo moc často neslyšíme ("Berousek", "Líně teče život ulicemi" nebo "Nevzpomínám").

Nechyběly ale ani hitovky typu "Spaste svoje duše", "I cesta může být cíl", "Nejlíp jim bylo", "Matahari", "Měsíc" a mnoho dalších, bez kterých by se prostě žádný koncert neobešel a lidi by bez nich odcházeli zklamaní. Vlastně co píseň, to hit. Muzikanti to do nás prali od začátku, nic si nešetřili na závěr.

Frontman před týdnem na první jarní den oslavil jednašedesát let. Do kapsy strčí i o dvě generace mladší kolegy. S fanoušky se v úvodu přivítal poplácáním. Pak se ohlásil jako Iron Maiden revival s tím, že zahrají první písničku a pak se uvidí. Vidělo a hrálo se. Energie má Fiala na rozdávání a na pódiu je k neudržení: zkrátka stále poskakující věčný optimista. Aniž by si to uvědomoval, místy si člověk mohl připadat jako na vzpomínkovém koncertě na doby minulé.

On sám si také povzdechl, jak čas letí, například při songu "Když budu mít štěstí" napsaném v roce 1988. Pár písniček okomentoval a zmínil místo jejich vzniku, proto jsme se mohli dozvědět, že "Miluju!" dal dohromady v kavárně v Karlových Varech, kam chodíval tvořit, když tam jednu dobu bydlel. V restauraci ve Valašském Meziříčí napsal "Berouska". Dvojici ze vsetínského nádraží - "Člověk nového typu" a "Nevzpomínám" - spojila kapela v jedno pásmo. Pro "Goin' blind" bychom nemuseli mířit daleko, zrodila se nedaleko místa konání.

Zazněly i dva kousky z Filiho sólovky, kterou nedávno oprášil vydáním na vinylu. Když s ní přišel, psal se rok 1994. Konkrétně šlo o "Měsíc" a "Líně teče život ulicemi". Nechyběly ani vypůjčené "Nagasaki Hirošima" od Karla Plíhala anebo "22 dní", kterou formace hraje od doby, kdy Meky Žbirka náhle zemřel - na jeho počest, protože písně tu s námi zůstávají nadále.

Ve druhé polovině koncertu zařadili hudebníci novinku spíše pomalejšího ražení - "Podivné rybičky". Škoda že nenabídli ještě aspoň jednu. Z interních zdrojů totiž vím, že novou desku už natočili. Opět jeli do studia Sono a produkoval jim ji Milan Cimfe. Ponese název "Hoříš? Hořím!" (je v tom prý mimo jiné návaznost na počin "Chceš mě? Chci tě!", takže se máme nač těšit).

Půjde o první album v novém složení po odchodu zakládajícího člena Martina Knora a jeho nahrazení kytaristou Jakubem Červinkou. Ten s kapelou dokonale splynul, i když svým mládím vyčnívá (snižuje věkový průměr), hudebně tomu tak není a do souboru zapadl, jak kdyby do něj patřil od nepaměti.

Mňága a Žďorp ani dalším koncertem nezklamala, předvedla se na 120 %. Ač v Praze hraje co čtvrt roku, na nepřízeň fanoušků si nestěžuje: díky převážně čtyřicátníkům má permanentně narváno.