Pamatujete na ně ještě? Indie rockeři The Wombats už v roce 2007 zabodovali hned se svým prvním singlem "Let's Dance To Joy Division" a převážně na přelomu nultých a desátých let platili za spolehlivé koncertní jistoty.

Debutové album dlouho zůstávalo jejich nejúspěšnější, hráli u nás díky aktivitám D Smack U a Rock for People každou chvíli, na festivalech zastávali většinou pozice sub-headlinerů. Společně jsme všichni čekali na to, zda někdy vyrostou do velikosti, v níž se dnes nacházejí jejich tehdejší souputníci Arctic Monkeys nebo The Killers, kteří své prvotiny vydali vesměs ve stejné době. Době, která zejména britským, ale i americkým kytarovkám naprosto patřila.

Ta léta už ale dávno pominula. Už když jsem v roce 2015 psal recenzi jejich třetí a stále ještě vydařené studiovky "Glitterbug", vnímal jsem, že chutě posluchačů se změnily, což o dalších deset let později ještě eskalovalo. Spousta tehdejších kytarovek dávno zanikla a dnešní omladina se houfně přesunula k hip hopu a k-popu. Šesté album "Oh! The Ocean" tak vychází v době, kdy už při psaní tohoto textu vím, že čtenost této recenze bude oproti textům k jiným žánrům drobounká.

Ačkoliv něco je přece jen jinak - ač se to z pohledu českého posluchače nemusí vůbec zdát, svěřenci producenta Johna Congletona nedávno prožili solidní comeback. Může za to song "Greek Tragedy" právě ze třetí řadovky, jenž se v roce 2021 zničehonic chytil do rotací na TikToku, díky čemuž formaci objevila nová generace fanoušků.

Stal se z něj dodatečně tak velký hit, že na Spotify už překonal všechny ostatní, které kdy kapela vydala, a nad rámec toho ještě vznikl speciální remix pro TikTok, čímž se dopad tohoto kousku ještě znásobil. Výsledek? První místo v britském albovém žebříčku pro krátce nato vydanou pátou řadovku "Fix Yourself, Not The World" z roku 2022. The Wombats se tak chvíli před oslavou dvou dekád existence vůbec poprvé podívali na vrcholek domácí hitparády.

A tím se dostáváme k novince "Oh! The Ocean". Ta se nakonec ve stejném žebříčku v prvním týdnu vytáhla na čtvrté místo. Pro představu - první v předposledním únorovém týdnu zůstala Sabrina Carpenter následovaná Manic Street Preachers a společným albem PartyNextDoor a Drakea. To na takové veterány vůbec není zlé, a jak v rozhovoru pro Guitar Interactive Magazine poznamenal frontman Matthew Murphy: "Bylo by fajn mít další album na prvním místě hitparády, ale my radši chceme natočit desku, kterou si lidi budou chtít pustit třeba pětadvacetkrát od začátku do konce. To je náš cíl."

Člověk, kterého táta učil hrát na kytaru už od pěti let, ale ve stejném rozhovoru zároveň o nové studiovce prohlásil: "Nedělat žádný risk je ten největší risk, který jsme mohli udělat." A to je pro chápání aktuálního počinu klíčové prohlášení. Britské trio na něm totiž přichází s materiálem, u něhož si mnohokrát řeknete, že jste ho už přece slyšeli. Jen jinak a mnohdy i lépe. Zpěvák se nijak netají tím, že nesnáší hrát si s kytarovými pedály a různými efekty, protože na to nemá trpělivost, nicméně kdyby tak učinil, mohla být "Oh! The Ocean" mnohem lepší deskou.

Podobně jako u jejího předchůdce, i zde si musíte nahrávku pustit několikrát za sebou, aby vám z ní postupně začaly lézt zapamatováníhodné momenty. Ten vůbec nejsilnější nabízí hned úvod - místo úderné hitovky přijde v dobrém slova smyslu líná balada s ironickým názvem "Sorry I’m Late, I Didn’t Want To Came", v níž má smysl vedle piana věnovat pozornost i textu. V něm milovník starých Mustangů zpívá, že to není o tom, "že nesnáší jen tebe, ale že nesnáší úplně všechny."

Nastiňuje tím témata společná pro celou desku. Mluvení o úzkostech, soubojích mezi hlavou a srdcem, snaze uniknout ze svého vlastního vězení a obecně rozebírání svého mentálního zdraví není něčím, co bychom od The Wombats neznali už z dřívějška.

Když ale například v singlu "Can’t Say No" zpívají: "Pojďme ukrást peníze z peněženky tvé mámy a u toho ji zapíšeme do Ponziho schématu", tušíte vzhledem k textu nabádajícímu k vandalismu, že tentokrát jim je už vážně mizerně.

Také svižný a obecně povedený kus "Blood On The Hospital Floor" už jen svým názvem napoví, že mnoho důvodů k radosti zpěvák v poslední době nemá. Nicméně sám k tomu říká: "Věci občas nejsou tak špatné, jak na první pohled vypadají. Proto jsem ten song tak pojmenoval - když vytřete krev z nemocniční podlahy, prostě utřete ten nepořádek a jdete dál, jako by se nic nestalo." V tiskové zprávě zároveň dodává, že píseň napsal jako formu smíření se s vlastními myšlenkami. Věří, že to pomůže i posluchačům. On sám se ale s úzkostnými stavy vyrovnává dechovými technikami Wima Hofa.

Přes tento nádech naděje se ale stále jedná pouze o drobný optimistický výlet mimo zde daleko častěji zastoupené chmury - kupříkladu v "Gut-Punch" už zase vyzývá, "aby mu někdo dal pořádnou ránu, protože se cítí smutný i šťastný zároveň", a potřebuje se dostat ze stavu nihilismu někam, kde ucítí, že zase žije.

Ono to všechno ale nakonec začne dávat smysl, když si uvědomíte, že se bavíme o člověku, který se rozhodl založit kapelu ve chvíli, kdy uslyšel hymnu všech ztracených duší a podivínů - "Creep" od Radiohead.

Z pohledu samotného sdělení tedy novinka za pozornost stojí, a i když bychom našli na scéně kapely či interprety s ještě vytříbenějšími texty, než je třeba na jednom sloganu postavená "I Love America And She Hates Me" nebo skladba s poněkud zavádějícím názvem "Kate Moss", pořád má cenu si slova přeložit a zapamatovat.

Skutečný problém novinky ale tkví v hudebním základu. Od někoho, kdo v minulosti složil hity jako "Techno Fan", "Anti-D" nebo "Tokyo (Vampires & Wolves)", byste čekali pamětihodnější sloky i refrény. A třeba i aranže, v nichž uslyšíte alespoň občas víc než jen kytary, bicí, basu a synťáky tvořící dohromady majoritu celé nahrávky. Třeba právě ty efekty, o nichž už byla řeč výše. Nebo další hudební nástroje, díky nimž by se sbírka stala bohatší.

Takto nám v ruce zůstává album, kterým si trio nové fanoušky patrně nezíská. A ty staré sice neurazí, ale ani nenadchne. Na to je dosavadní diskografie The Wombats až příliš zajímavá.