Mezi filmy, na něž je slyšet samá chvála, patří v poslední době zcela určitě česko-maďarsko-slovenské "Želary". Krutý příběh něžné lásky, jenž se dokonce bude ucházet o prestižního Oscara, dosavadní návštěvníci prostřednictvím webové diskuse internetových stránek filmu snímek velebí jako silně dojemnou, k přemýšlení nad sebou i okolím podnětnou zdařilost, která nenechá jediné oko suché. A je-li nějaký filmový počin dojemný, hned po přesvědčivých hereckých výkonech na tom má největší zásluhy hudba, ona nezbytná kulisa pro sladká slůvka i dramatické okamžiky.

Na starost ji dostal jednatřicetiletý Petr Ostrouchov, zpěvák a kytarista skupiny Sto zvířat, který svůj talent již využil při spolupráci na třinácti filmových či televizních projektech ("Čert ví proč"). Za cíl si dal napsat pro "Želary" hudbu hlubokou, něžnou a dojemnou, hudbu subjektivní, která by, dle přání režiséra Ondřeje Trojana, sledovala duševní rozpoložení hlavních postav a nikoliv vlastní dění na plátně, což poněkud okatě napovídá, že zvukovou kulisu tvoří převážně hudba instrumentální. Ve skutečnosti lze obsah cédéčka rozdělit na čtyři skupiny - již předeslaná symfonie, lidovky (v jedné Iva Bittová), dvě z konceptu trčící písničkové "The Moon" (napsaná pro potřeby filmu) a "Zakázané ovoce" (autentické dílko Voskovce a Wericha z roku 1934 v podání Ljuby Hermanové) a "nezbytné" úryvky z plátna.

Dostali jsme se k hlavnímu atributu desky. Kdo "Želary" vloží do přehrávače, ještě než si prohlédne booklet, může být mírně v šoku - na display na něj v souvislosti s počtem stop vybafne číslo 62! Tvůrci kompletu si zkusili poněkud neobvyklou formu soundtracku - střídmé množství hudebních motivů je rozmělněno do několika skladeb bohatě proložených ukázkami z filmu. Budeme-li chvíli přemítat nad tím, proč ve studiích SONO Records z jedné kompozice nařezali několik hudebně takřka totožných dílů a k prasknutí je nacpali zmiňovanými úryvky, napadne nás několik tezí. Tou první je, že si soundtrack, krom toho být suvenýrem pro fanoušky "Želar", klade za cíl přilákat do kina co nejvíce lidí a deska má tudíž funkci objemnější ochutnávky. Tou druhou, že by hudební materiál, co do počtu ne zrovna bohatý, nestačil na stopáž uspokojivé délky a posluchač má co dočinění s vynalézavým řešením. A teď ta nejpravděpodobnější a zároveň "nejpoetičtější" teorie - soundtrack se snaží stát se jakýmsi samostatným příběhem (stopy plynule a nepozorovaně přecházejí jedna do druhé), kde mají hlavní roli herci v ukázkách, hudba vše "pouze" spojuje a tvoří atmosféru vzniklé "audiostory". Zda je správně a, b nebo c, nechám na subjektivním úsudku čtenáře.

Posluchači "Želar" se tak pravděpodobně rozdělí na dva tábory. Ti, kteří se podrobí náročnějšímu a pozornějšímu vnímání desky, budou sledovat náznaky dějové kontury, přijmou obsah CD jako celek a snad ocení nápad i snahu o jistou dávku originality; sem se zařadí většina "Želarami" dojatých, kteří již mají k nahrávce jistý vztah díky filmu. Druhá skupina nebude vědět, co si s deskou počít - tragicky vyznívající dialogy Geislerové a Táborského (místy samozřejmě také jiných) budou vnímat spíše jako rušivé body retardující procítěnou a rozněžněnou náladu nahrávky a nepřestanou postrádat klasické řešení co skladba (či motiv) to stopa. Fanouškovi "Želar" nemohli filmaři přichystat cennější dárek, to se musí nechat. Členy druhého tábora příběhová kulisa, jak lze s čistým štítem hudební část nazvat, možná osloví a přiměje do biografu zajít, nejspíše už jej ale opakovaně neudrží přes dobrou hodinu u přehrávače.

Tak jak tak, hudba z filmu je bezesporu dojemná, citlivá i pádná, místy chytí za srdíčko i "Želar" neznalé a zaslouží si pozornost. Samotná Ostrouchova kompozice je tedy prací kvalitní, působivou a vizuální požadavky věci naprosto splňující (při cestě za Oscarem snímek jistě v ničem brzdit nebude), jen pro potřeby audionahrávky s ní bylo naloženo mírně neprakticky. Proto musím přes veškerou snahu skladatele nechat čísla vyšší šesti bez povšimnutí. "Želarovci" nechť si tajně přidají bod, dva, třeba i tři k dobru, tato sběratelská deska pro ně bude jistě hodnotnější. Jako samostatné CD, jež se dá nadšeně poslouchat několik týdnů, však "Želary" neobstály.