Hudební recenze - a na musicserveru kromě desek hodnotíme i singly, klipy a koncerty - jsou vždy ze zásady subjektivní. Někdy opravdu velmi subjektivní. Názory se přirozeně často různí a občas je konfrontace autorů článků se čtenáři, případně i s kolegy v redakci, velká legrace.
Názorové války u recenzí alb a skladeb nechám pro dnešek stranou, protože ty si zaslouží samostatný text. A taky přinášejí mnohem více variability, zatímco výtky čtenářů k reportážím z živých akcí se dají v podstatě shrnout do jedné věty, která navíc mnohokrát padne v úplně stejné podobě: To jste snad byli na úplně jiném koncertě!
Nemyslete si, občas výše zmíněná slova proneseme i my na adresu kolegů z redakce, jen obohacená o úvodní pejorativum a konkrétní jméno (
"Ty vole, Trávníček zas asi byl na jiném koncertě než my.").
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Existují sice spousty objektivních informací, v nichž se názory lišit nemohou - počet muzikantů na scéně, délka produkce, značka čepovaného piva… -, velká část zážitku ale podléhá nejen subjektivitě, ale třeba i tomu, kde člověk během koncertu stojí (či u halových akcí sedí).
Největší a pochopitelné neshody se týkají zvuku. Zatímco, když si najdete místo u zvukaře, máte velkou šanci, že budete rozumět každému slovu a čistě slyšet každý nástroj, kdekoli jinde se občas setkáte se zvukovou koulí, v níž nerozeznáte téměř nic.
Často taky na přetřes přijde atmosféra. Pokud si koncert rádi užijete v kotli, obklopeni stejně naladěnými fanoušky, přijdete domů nadšení z toho, jak všichni celý večer pařili a zpívali. Prostě úplně všichni!!! V reportáži se ale dočtete, že celá hala byla mrtvá, až na pár příznivců u pódia. Inu když redaktor/ka sedí nahoře naproti pódiu, získá o průběhu celého večera o dost lepší přehled.
© Marie Trávníčková / musicserver.cz Za ty roky spousta z nás, tedy členů redakce musicserveru, viděla kvanta koncertů a mnohé interprety i několikrát. Můžeme pak i porovnávat a upozorňovat na (čti jako kritizovat) detaily. To je ovšem voda na mlýn koncertních noviců a hlavně - nebojím se to napsat - fanynek. Zatímco pánové svůj nesouhlas většinou směrují spíše do hudební oblasti (autor se od nich mnohokrát může dozvědět, že je debil, který tomu nerozumí, protože v setlistu napsal špatně název jedné skladby), od dívek jsme se dočkali spousty úsměvných komentářů, v nichž své oblíbence brání až za hrob.
No a co, že jde o playback? Zkuste si vy hodinu a půl tancovat takhle náročné choreografie a u toho ještě zpívat!
To je úplně jedno, co napíšete, protože XY je stejně nejkrásnější!
Proč před XY hrály ty dvě kapely? Kvůli nim nemohl XY hrát mnohem déle!
WTF je Honza Balušek?
Honza Balušek je jedním ze zakladatelů musicserveru a až na několik let po celých pětadvacet let i jeho šéfredaktorem. Identifikuje se jako hrdý ultrapopař, kterému by k nutnému hudebnímu přežití stačil pravidelný přísun (produkce) severských zpěvaček. Občas sice rád zavzpomíná na své metalové mládí, jeho celoživotně nejoblíbenější kapelou jsou ale Pet Shop Boys. Na občasné výtky, že poslouchá sračky, je zvyklý. Moudře totiž ví, že inteligentní pop je tou nejvyšší hudební formou.
Ve svém blogísku vás bude nepravidelně oblažovat krátkými glosami. Nejde o žádné obecné pravdy, ale jen o takové víkendové poplkávání. Dokud ho to bude bavit a nedojdou mu nápady.
Děláme si z nich samozřejmě srandu, ale naše malá část jim mnohdy tu naivitu a fanouškovské zapálení alespoň trošku, opravdu jen trošičku, závidí. Taky jsme totiž jednou byli úplně poprvé na koncertě nějakého našeho zamilovaného interpreta...
V tomhle blogísku nenajdete nějakou zásadní pointu. Snad bych vám jen doporučil, ať se vždy snažíte si jakékoli živé vystoupení užít na plné pecky. Váš zážitek vám nic a nikdo nemůže vzít, i kdyby měl zpovykaný hudební pisálek v lecčems stokrát pravdu. Umění, a hudba obzvlášť, je přece z velké části o emocích.
