Koncert začínal nezvykle brzy, již se šestou večerní. První si o slovo řekl zpěvák Thom Artway, který v loňském roce s deskou "Trhám mraky" přešel k mateřskému jazyku. Zahrál pětici songů. Trojici novějších doplnily jeho dvě nejznámější anglické hitovky: "I Have No Inspiration" letos slavící krásných deset let či "Blind Man".

Dodal nostalgickou vzpomínku, kdy cestou na místo potkal pouličního umělce, a to mu připomnělo, jak kdysi začínal. V souvislostí s tím, že formou buskingu hrával právě i před Obecním domem, uvedl, že je super vystoupit i uvnitř. Písničkáře jindy doprovází kapela, tady by to vzhledem k přichystané aparatuře pro filharmonii nebylo moc realizovatelné.

Thoma si s sebou skupina vedená bratry Polákovými vzala na celé turné, proto logicky nemohl chybět ani na tomto největším vystoupení. První dva songy zněly díky falzetu křehce, do třetí písničky "Na vlnách", kterou zpívá původně s Oscarem ověnčenou Markétou Irglovou, se opřel už naplno.

Kolem půl sedmé začali chlapci z jesenických hor. Nikomu nepřeji úspěch víc než právě O5 a Radeček, kteří byli dlouhá léta opomíjení. Přitom na svém kontě mají poměrně dost hitů.

Pro kapelu se staly stěžejní roky končící číslicí čtyři. Rok 1994 - vznik skupiny, 2004 - hit "Praha", který tehdy patřil k tomu nejhranějšímu v českém éteru a vystřelil ji do širšího povědomí, 2014 - vstání z popela díky písní "Vloupám se" s Márií Čírovou. Nebýt jí, už by to svádělo k zabalení kariéry. Ještě že to muzikanti neudělali.

A o deset let později - v roce 2024 - vydali desku "HoraLove" a éterem hojně znějící singl "I tak to za to stojí", se kterými bodovali nejen u veřejnosti, ale i u kritiky. Úspěch mají po právu a po letech zasloužený, i když nepatří k nějakým velkým inovátorům s neomezenými hlasovými či muzikantskými schopnostmi. Ale dokážou složit hit, což by jim mnoho interpretů mohlo závidět. Jedou na vlně úspěchu, přejme jim to.

Na Radečky chodím pravidelně od koncertu na střeše Národního památníku na Vítkově. Je krásné vidět, jak rostou, a těší mě, že můžu být u toho. V Praze jsem s nimi prošla kluby Lucerna Music Bar, Roxy, nechyběla jsem ani na střeše Radosti, OC Kotvy či na Žofíně.

Ještě než se přesunou s podobným formátem do větších prostor v příštím roce, letos vsadili na Obecní dům. Samo místo dýchalo geniem locci, krásně nasvícené podporovalo k vnímání hudby a vytvoření neopakovatelného okamžiku. Už při prvních písních jsem měla onu pověstnou husinu.

Že jim to ladí s orchestrem, jsme se mohli přesvědčit již před dvěma lety, kdy vyjeli na valentýnské turné a hráli v okleštěnější formě, v Praze například na Žofíně. Nyní se předvedli ve slavné Smetanově síni s velkým symfonickým orchestrem - Moravskou filharmonií Olomouc v čele s dirigentem Stanislavem Vavřínkem to povýšili. Jedním ze základních kamenů celého projektu byl i člen kapely Přemek Ptáček, který se podílel na přípravě technické a hudební stránky. V rámci tohoto koncertu usedl za piano a housle pomyslně předal filharmonii a hvězdnému Pavlu Šporclovi.

Na romantickou notu hráli i nyní, dva dny po svátku zamilovaných. Přitom nešlo o nic přeslazeného, obešli se i bez složitých průpovídek. Doprovázela je vokalistka Adriana Bessogonov. Vše šlo jak po másle, bez zádrhelu. Oceňuji krásně zpracované aranže. Podpůrný moderní základ tvořily lehce puštěné synťáky. Dlouhé (ale moc hezké) předehry byly zakomponovány před songy "Vloupám se" a "Praha" a nebylo poznat, v jakou skladbu se rozvinou.

Elly, která s nimi nazpívala duet "I tak to za to stojí", byla nepřekvapivým hostem. Asi bych její přítomnosti využila a zapojila ji do více písní, dala do setlistu více duetů. Radost na tváři vykouzlil právě houslový virtuoz Pavel Šporcl s tradičními modrými houslemi. Obohatil hned dvě skladby: "Romantický smyčce" (kterou jinou taky, že) a závěrečnou (ne)vánočně laděnou "Měla bys vědět".

Při tomto songu na balkoně partička lidí rozbalila svítivý modrý řetěz ze stromečku, což mi přišlo jako velmi milé gesto, které dotvářelo domácí atmosféru, i když byli všichni v gala. Do toho přidal Šporcl krásně zpracovanou "The Sound od Silence" jen za doprovodu kytary Radka Sekyry, ke které vzniklo hodně coverů a remixů.

Krom hostů neváhali pánové zapojit publikum, a to nejen tleskáním: v závěru písně "Ripápá" sešel zpěvák s mikrofonem mezi lidi, aby mu zazpívali kombinaci slabik, které se otiskly do názvu songu. Nikdo se nebránil. Většina se ochotně pustila do tanečku k hitovce "Hory", který lze provozovat i vsedě pouhým ukazováním.

Kdybych mohla mluvit do repertoáru, změnila bych pasáž, kde zpívá Sekyra - ta na mě působí nejistě, viz "Pan Mrázek" nebo už ohraný cover od Coldplay "Viva la vida". Radši bych na tomto místě viděla hity "Budu rád", "Lovení" či "Zůstaň", které si o zpracování s orchestrem přímo říkají. Ale závěrečný trojlístek "Ripápá", "Hory" a "Vloupám se" to vykompenzoval a večer s ním krásně vygradoval.

Šumperští se v závěru dočkali standing ovation. Kdo koncert prošvihl, nemusí truchlit, natáčela ho totiž Česká televize a za nějaký čas bude k vidění na televizních obrazovkách. Růži jako opožděný dárek k Valentýnu dostala každá žena, stejně jak před dvěma lety na Žofíně. Krásné gesto, které potěší kdykoliv. Příští rok se s kapelou uvidíme přímo na Valentýna, 14. února, v O2 universu.