Dlouho s sebou po světě vozili plachtu s nakloněným nápisem označujícím, že sledujete Royal Republic. Přibližně kolem alba "Weekend Man", mimochodem jejich nejlepšího, ale přišli s nápadem, že by z těch trochu schovaných blesků po stranách mohli udělat klíčový prvek.

A tak už jejich stage skoro deset let nově zdobí světélkující a barvy měnící silueta blesku. Snad i proto, že když koncertují, jako by do vás jeden takový při jejich hromových refrénech uhodil. A roztancoval vás.

Přesně to je totiž už dlouhé roky pro rodáky z města Malmö jejich cílem. Garážový rock, s nímž začínali, postupně pronesli skladištěm rock'n'rollu z minulého tisíciletí a cestou zabloudili i do dlouhé roky zapovězené uličky, v níž kdosi do kontejnerů vyhodil osmdesátkové disko a návykový zvuk kláves.

"Já už ani nevím, kým vlastně jsme," glosoval to v půli koncertu frontman Adam Grahn, který si na svou koženou bundu s nápisy přidělal i perlový náhrdelník - ten mu většinu večera hopsal na pravém rameni. "Ale miluju to," dodal vzápětí.

Royal Republic dlouhodobě patří mezi nejaktivnější koncertní sestavy současnosti, a jak v průběhu let zjistili, nejvíce na jejich vystoupeních bodovaly písničky, které měly taneční groove, jako je třeba nestárnoucí "Baby". Zkrátka skladby, které vás nevědomky donutí podupkávat si do rytmu. Kroutit boky. A nebo i tleskat.

A přesně po tomto následně šli jak vosy po mase. Zejména jejich poslední dvě studiovky se staly zářným důkazem toho, že na hudebním žánru už kapele dávno nezáleží. Pokud to má chytlavý rytmus a dá se na to trsat, dostává to zelenou.

V tomto duchu odehráli muzikanti i svůj aktuální pražský koncert. Dlouho se na něm moc nemluvilo a k publiku spíše kromě návykové rytmiky promlouvala také Grahnova svítící kytara. Její vibrační páka dostala hned v titulním singlu "LoveCop" dost zabrat, slovy novinky "Boots" ale pak zejména boty diváků musely po zaplněném parketu létat všemi směry.

Royal Republic větší ambice nemají. Nechtějí divákům promlouvat do duše a vykládat o tom, koho mají volit, nebo milovat, jejich mise zůstává neměnná - rozpařit i ty největší morouse.

Sundání nohy z plynu tak nastalo až za půlkou setu, kdy se čtveřice přemístila do čela pódia a akusticky přehrála písně "Wow! Wow! Wow!", doprovázenou kvákající píšťalou, a "Boomerang" s foukací harmonikou, přičemž na obě se nad ruce diváků recesisticky vydali první crowdsurfeři.

Po nemastném neslaném kousku "Electra" se zpěvák přemístil do středu sálu mezi diváky a tak dlouho tam protahoval gradaci s hudebním tutoriálem pro fanynku Elišku, která dostala za úkol bubnovat na kravský zvonec, až koncertu už úplně spadnul řetěz.

Zbytečně protahovaná scénka vystoupení uškodila, nakonec se ale formace znovu vrátila do sedla a dovedla show do vítězného konce, v němž dokonce (už zase) došlo i na cover Metalliky nebo nově na (na její poměry) odvážnou baladu "Laserlove". Předchozí koncerty ve Velkém sále Lucerny v letech 2017 a 2019 sice zůstávají díky nabušenějšímu setlistu památnější, ale ani na večer v SaSaZu se nebude vzpomínat ve zlém.

Za zmínku stojí ještě předkapela Storm Orchestra, jejíž jméno si určitě zapamatujte. Na svém vlastním webu se popisuje jako pařížská, alternativně rocková skupina čerpající vlivy z Nothing But Thieves, Royal Blood a Muse. Všechny jmenované v jejím zvuku rozpoznáte, ocenit lze také neobvyklý přístup ke stavbě písně, zapamatovatelný vokál a nápadité skladby. Nepotrvá to asi dlouho a budeme chodit i na vlastní akce této party.