zahraniční desky: 40-31 | 30-21 | 20-11 | 10-1
domácí desky: 20-16 | 15-11 | 10-6 | 5-1

---

30. Beth Gibbons - Lives Outgrown

Beth Gibbons připravovala své debutové sólové album "Lives Outgrown" více než deset let. Napsala a odžila si sbírku vesměs ženských témat a intimních pocitů, nechala se ovlivnit smrtí blízkých lidí a nahrála nádhernou desku, která by klidně mohla být pokračováním "Third" od Portishead. Akustické kytary, smyčce, klavír, flétny a další klasické nástroje a atmosféra jako by navazovaly třeba na píseň "Hunter". Jen ty elektronické hrátky a smyčky jsou pryč.

Ponurá, melancholická sbírka se pohybuje někde na hranici života a smrti, trápení a životního klidu, ale i úlevy a smíření se se sebou samou. Právě i díky tomu je velmi přesvědčivá. Její intimita je opravdová, silná, poctivě a bolavě prožitá a vzácně sdílená dál. Ne nadarmo bylo album nominované na prestižní cenu Mercury. Pokud jste ho v minulém roce přehlédli, rozhodně stojí za to se s ním ještě seznámit. Jeho kouzlo navíc funguje na popaře i alternativce. (Honza Průša)

---

29. Remi Wolf - Big Ideas

Remi Wolf ve své jedinečné tvorbě odvážně překračuje hranice žánrů a album "Big Ideas" je opravdovou oslavou jejího tvůrčího génia. Jak název napovídá, jde skutečně o kolekci velkých nápadů. Od chytlavého hitu "Cinderella" až po energickou "Toro", všude plno zářivých syntezátorů, každá skladba nabízí něco originálního a nezaměnitelného.

Písně jako "Soup" a "Wave" překvapují netradičními prvky. První zmíněná kombinuje funky kytary a svěží rytmiku s intimní, ale taneční melodií, ta druhá přechází z hypnotického ska do mohutného nu-metalového refrénu s těžkými kytarovými riffy, což jí dodává dramatický náboj. Mezitím "Frog Rock" vnáší osvěžující dávku rockové energie.

"Big Ideas" je deskou, která uchvátí svou nakažlivou melodičností, brilantními vokálními výkony a nečekanými hudebními zvraty. Remi Wolf tímto projektem znovu potvrzuje, že patří mezi nejvýraznější popové umělkyně současnosti. (Jakub Malar)

---

28. Sum 41 - Heaven :x: Hell

"Heaven :x: Hell", poslední (dvoj)album kanadské kapely Sum 41, dokonale odráží hudební vývoj těchto muzikantů. Rozdělení na části Heaven a Hell symbolizuje nejen kontrast mezi jejich pop-punkovými začátky a pozdějšími metalovými experimenty, ale také vnitřní boj a emoce spojené s ukončením téměř třicetileté kariéry.

Skupina během nahrávání rozsáhlé kolekce čelila osobním výzvám - frontman Deryck Whibley v jednom rozhovoru prozradil, že skladby pro druhou část vznikaly v období, kdy bojoval se starými démony, včetně zdravotních problémů a strachu z konce kapely. Naopak písně pro Heaven psal s myšlenkou na smíření a poděkování fanouškům. Tento kontrast dodává nahrávce hlubší emocionální rovinu.

Singl "Landmines" přitom obsahuje skrytý odkaz na jejich debut - úryvek melodie z písně "Makes No Difference" je zahrán jako závěrečný motiv, což je nenápadné rozloučení s fanoušky, kteří je sledují od samého začátku. (Eva Strnadová)

---

27. Dagny - ELLE

Severský pop si cestu k srdcím posluchačů vždy najde. Polární země už po generace vychovávají talenty, jejichž melodie okouzlují svět. Ani rok 2024 nebyl výjimkou. Robyn tentokrát žádnou novinku nepřinesla, což nám ovšem dalo příležitost hledat jinde. Norská zpěvačka Dagny rozhodně není neznámým jménem - na našem webu ji sledujeme už delší dobu, a proto jsme s nadšením přivítali její nové album "ELLE". A nezklamala. Nabízí chytlavé skladby zabalené do elegantních elektronických aranží, jako například "Hate Being Alone" nebo "Strawberry Dream".

Trochu však zamrzí, že při loňské návštěvě České republiky vystoupila na festivalu Rock for People, který pro její křehký pop nebyl zrovna ideálním místem. Koncert sice ocenilo pár členů naší redakce, ale široké publikum ji bohužel přehlédlo. Kdyby se objevila na popověji laděném festivalu, jako jsou Colours of Ostrava, získala by fanoušky mnohem snáz. Tak snad jsme ji tu neviděli naposledy. (Tomáš Navrátil)

---

26. Jacob Collier - Djesse Vol. 4

Pokud jste stihli jeho nedávný pražský koncert, určitě potvrdíte, že Jacob Collier je všestranný talent, jemuž jsou jakékoliv škatulky příliš těsné. Stejně sevřeně působí i čtvrtý díl jeho albové série "Djesse". Na tom mu brutálně narostl jak seznam hostů, tak jakási snaha trochu předvádět, co vše umí.

Jsou to ale mylné první signály, které se s každým dalším poslechem rozmělní v pocit, že posloucháte prostě osvěžující desku, jež je pestrá na hudební výrazivo a na které se mísí prokazatelná zručnost napsat vypalovačku "WELLLL" a zároveň posluchače dokonale odbourat dojemnou "Little Blue". Přesně takovýchto zvratů je "Djesse Vol. 4" napěchované až po okraj. Objevovat všechna zákoutí této muzikantsky členité nahrávky vás prostě bude bavit.

Jacob coby zručný a vyhledávaný parťák vám dokonce nepokazí ani rozjetou párty. U převzaté "Bridge Over Troubled Water" (Simon & Garfunkel) se nebál výrazně hrábnout do struktur této klasiky. Odvážným štěstí přeje a bude zajímavé sledovat, kam se v nové hudební kapitole posune. Čtyřka "Djesse" totiž toto dějství uzavírá. (Dan Hájek)

---

25. Green Day - Saviors

Na novinku amerických Green Day pějí chvály snad všichni. My nebudeme jiní. Muzikanti na ní předvádějí to, co umějí nejlépe: být energičtí, autentičtí, nebát se poukázat na problémy a být hlasem lidu. A jde jim to - mnozí by "Saviors" mohli brát jako jejich vzkříšení. Co píseň, to potenciál, žádný krok stranou.

Jejich alba vydaná v letech končících číslovkou čtyři vždycky dobydou svět, vzpomeňme na "Dookie" (1994) a "American Idiot" (2004). Tato je třetí do party (a ještě 14. v pořadí, takže další čtyřka). Producent z nich vytáhl to nej, zachovali si rukopis, šlapou na plyn, přitom vsázejí na jistotu. Zvuk geniální, songy melodické, výsledek by se mohl stát pomyslnou biblí pop punku. Odráží společenské dění na rodné hroudě. Brojí proti neprávu, opírá se do politických témat (Trump je terč sám o sobě, koleduje si o to svým chováním a výroky), odsuzuje násilí. Green Day dělají tlustou čáru za drogami, berou si na paškál gendery i postavení různých skupin.

Americký sen je nezabíjí, žijí ho dále, ostatně podařilo se jim navázat na kvalitu dávno minulou. Stará dobrá kytarovka, milovníci rockové klasiky si přijdou na své. (Hana Bukáčková)

---

24. Twenty One Pilots - Clancy

Twenty One Pilots s každou řadovkou své fanoušky trochu provokují. Nikdy jim totiž nenaservírují přesně to, co by po úspěchu předchozího počinu znovu nejvíc chtěli. Tyler Joseph a Josh Dun je umějí sympaticky držet v napětí a objevovat společně s nimi nová žánrová propojení. Na "Clancy" se tak pro změnu dočkáme návratu k synth popu osmdesátých let. Kdo by to od pilířů moderní hudby poslední dekády ještě před pár lety čekal, že?

Sice už na minulém počinu "Scaled and Icy" nějaké ty syntetické duc duc vlivy probublávaly, ale až nyní tu jsou v ostřejšími kontrastu s hip hopem i rockem. A zase to skvěle funguje. Třeba "Backslide" je autorsky naprosto nenápadná, ale stejně ji pro svou zvláštní atmosféru a nejednoznačnou melodiku musíte časem milovat. A "Clancy" je taková celá. Možná není nejlepším zářezem v jejich diskografii, ale pořád v sobě nese to kouzlo objevování nového, které Twenty One Pilots svým zrodem přinesli na hudební scénu. (Ondřej Hricko)

---

23. AURORA - What Happened To The Heart?

Na své páté studiovce pokládá AURORA palčivé otázky. Však se dílo také jmenuje "What Happened To The Heart?". Od minula, kdy na desce "The Gods We Can Touch" zkoumala náboženství a víru, se posunula do lidského nitra, ke člověku a jeho srdci. Svůj bojovný sound tato elfí víla rozvíjí dál. A to do obou směrů - dokáže si vystačit s jednoduchými aranžemi, které vyzdvihují její křehounký hlas ("Echo Of My Shadow"), i zanést vás do úderných tanečních rytmů ("Your Blood").

Tyto dvě polohy střídá tak, že na ploše všech šestnácti písní ani na chvilku nenudí. A když už si myslíte, že máte AURORU přečtenou, vybuchne "Starvation" do nekompromisní hudební euforie, na kterou navazují následující surovější kousky "The Blade" a "My Body Is Not Mine". Pouť do lidského nitra ještě nikdy nebyla tak zábavná! (David Böhm)

---

22. Becky Hill - Believe Me Now?

Dlouho pouze hostovala u slavnějších kolegů, ať už mezi ně řadíme jména jako Wilkinson, Chase & Status, Jonas Blue nebo Sigala. Coby fanynka drum 'n' bassu k tomu ostatně měla všechny předpoklady. Poslouchá ho prý od svých desíti let. Teprve v roce 2024 ale Becky Hill začala naplno budovat kariéru jako sólová zpěvačka. A kromě vysokého BPM se u toho rozhodla oživit i taneční hudbu devadesátých let. Protože ta je po dlouholeté nadvládě osmdesátek zase v kurzu. Vyšlo to.

Evropské turné k nové studiovce ji zavedlo kromě jiného i na maďarský Sziget nebo ostravské Beats For Love a chvála na její adresu mohla proudit i nadále. A sílit. Na druhou stranu - netvařme se, že se z ní stala zázračná umělkyně, na to jsou její písničky pořád ještě poměrně povrchní a naivní. Hlas má ale ve studiu i naživo fantastický, a pokud v letních měsících potřebujete nějakou vhodnou muziku na povzbuzení do fitka nebo na pláž, nesáhnete s ní vedle. (Jan Trávníček)

---

21. David Gilmour - Luck And Strange

Tak prý je to nejlepší Gilmourovo dílo od dob legendární floydovské klasiky "The Dark Side Of The Moon". Odvážné autorovo tvrzení se opírá o mimořádně povedené skladby, ale je třeba ho brát s mírným nadhledem. Vše ukáže až nemilosrdný čas. Stejně je to trochu děsivé, že vzhledem k dlouhým časovým rozestupům mezi jednotlivými alby se jedná možná o poslední Gilmourův dlouhohrající počin.

Nějaké srovnávání aktuální kolekce s půl století starou klasikou je, myslím, úplně zbytečné. Pojďme si užívat a vychutnávat (pozor, klišé!) poklidnou plavbu po nekonečné řece, lyrické introspektivy, vzpomínání a prostě jen tu krásu, kterou je umělec pořád schopen vytvořit. Není to něco ohromného, velkolepého, naopak je to převážně až intimní hudba, smířlivá a vyrovnaná, z jejíhož nitra na povrch místy vytrysknou kytarové tóny, jedny z nejtypičtějších, nejosobitějších a nejkrásnějších v historii populární hudby.

Mimochodem, "Between Two Points", i když je to cover a David Gilmour v ní ani nezpívá, je pro mne skladba roku 2024. (Pavel Parikrupa)