Před rokem vydané album "Cultus Inferi" přineslo vyzrálou vizi, díky níž se obešlo bez neduhů dvou předchůdců. Sevřená kolekce písní, slušně atmosférická, hladce míchala blackové a deathové postupy, přičemž tu a tam přisypala trochu doomového koření. A právě posledně jmenované se na letošním titulu Ravenoir dostává do popředí.

Přebal budiž nápovědou. V roce 2024 mizí infernální motivy a nahradil jej prostý temně modrý samet s havraním symbolem formace. A proměnila se i nálada nahrávky.

"Nocturne" otevírají temné akordy klavíru ve skladbě "Beyond the Horizon of Emptiness (Introduction)", nad nimi se vznáší úsporná kytarová melodie, výrazně se tu ale pracuje i s tichem a jakýmsi očekáváním. Jako úvod do celého baladického díla to funguje dobře, atmosféru nastoluje kompozice solidně.

S "Reincarnation" už se do temného světa měsícem ozářeného podzimního lesa noříme naplno. Riffy nabízí slušnou bahnitost, skladby se pomalu převalují, neztrácejí ale na melodičnosti, kterou do muziky přidává zejména sólová kytara Jiřího Hába (též ex-Root) - v takové "Tearful Heavens" nebo v "Convergence of Shadows" se jeho příspěvek vážně vydařil. Osvěžení přináší i ženský vokál (Andrea Baslová, toho času také ve Forgotten Silence), které se daří jaksi načechrat masivní zvukovou vrstvu zkreslených kytar.

A tady může trošku nastat problém. "Nocturne" vyznívá jako pohříchu nebarevná deska. Tempa jsou blátivě valivá, s melodiemi se tu pracuje v zásadě úsporně, ale trochu mi schází výraznější odstínění jednotlivých skladeb. V tomto ohledu nepomůže ani mezihra "Veil of Moonlight", která sice špetku barev přinese, ale plynutí nahrávky spíše zpomalí. Po emocionální stránce jí nicméně nelze cokoliv vytknout. Bezútěšně velkolepou a melancholickou atmosféru formace kreslí skutečně mistrně.

Celkový dojem ze čtvrté studiovky Ravenoir zůstává nicméně pozitivní. Krok stranou od na posledním albu vybroušené formy způsobil, že se projekt Aleshe AD zase trochu hledá. Nicméně, rozumím tomu - a snahu nezatuhnout ve vytyčených pozicích a dále projekt posouvat nelze než jen chválit. "Nocturne" vykračuje novým směrem, zatím se ale bohužel cesta místy trochu ztrácí mezi stromy.