Druhá tráva svá Kristova léta oslavila největším koncertem své kariéry. Přivítalo je vyprodané - jakkoliv poklidně usazené na sedačky - Forum Karlín v Praze.

Parta kolem Roberta Křesťana se svým věrným posluchačům odměnila skvělým zvukem i setlistem, v němž se našel prostor i pro pár dlouho nehraných rarit. Však se o něj svým hlasováním na webových stránkách formace přičinili i sami diváci a některé, jako třeba "Napsal jsem jméno svý na zdi" (ještě z repertoáru Poutníků), vytáhli doslova ze zapomnění. Další skladby zazněly tak trochu i proti přání frontmana, jak konstatoval u "Odpočiň si, Sáro". Obě dvě nicméně patřily k těm nejsilnějším momentům večera, který zapamatováníhodných chvil přinesl spoustu.

Jednalo se o velký koncert, přesto ale zůstal v jádru poctivě skromný. Druhá tráva se nijak nezpronevěřila své vlastní podstatě. Úvodní video vytvořené z fotografií napříč kariérou příjemně nastolilo jubilejní náladu, další videovstup, tentokrát s gratulacemi od zahraničních spolupracovníků (Peter Rowan, Charlie McCoy, Tony Trischka, Béla Fleck ad.), kteří se bohužel nemohli na výroční vystoupení dostavit, svou bezprostředností pobavil publikum i kapelu, která tento nápad od Luboše Maliny nejspíše nečekala.

Rozsáhlý prostor si vyžádalo i posílení ansámblu. Hráč na hammondovy varhany Jan Kořínek a perkusionista Michito Sanchez zůstávali s šesticí z Druhé trávy na pódiu prakticky pořád a její zvuk nenásilně dobarvovali a nafukovali. Tu více bluegrassový, onde zase keltský sound dodávali mandolinista Vít Hanulík a Josef Malina s houslemi.

Stálým hostem koncertů Druhé zprávy je Katka García, která se s Robertem Křesťanem podělila o nejdojemnější moment celého večera. Společně totiž zazpívali skladbu "Mé září", která vznikla pro Pavla Bobka, a byl to skutečně silný moment. Ostatně, na před jedenácti lety zemřelého muzikanta se vzpomnělo ještě jednou. Původně dylanovku "Ještě není tma" před lety jako duet natočili právě Křesťan s Bobkem. A tady si jej oba zpěváci ještě jednou, byť virtuálně, zazpívali znovu. Šlo o skutečně ohromující, překvapivě světový moment a reakce nadšeného publika tomu odpovídala.

Nové perspektivy přidali hudbě Druhé trávy pánové z Clarinet Factory. Jejich příspěvek byl nejsilnější v předělávce Jethro Tull, kterou doplnili působivým moderně klasickým úvodem (v aranži Luboše Maliny), i v mocné zvukové stěně stále relativně nové "Kdybys mě zabila".

Nejhvězdnější posilou na jevišti Fora Karlín se stal kytarista Michal Pavlíček, který vlastně docela jemné, převážně akustické muzice přidal až nečekaný bigbítový odpich ("Seňore") i svou specifickou křehkou kytaromalbu ("Víla"). A samozřejmě si s kapelou zahrál i monumentální "Telegrafní cestu", jejíž finále sice poněkud zazdil zvukař, když Malinův saxofon pustil ven až na úplném konci, přesto se stal tento opus zaslouženým vrcholem celého koncertu. Přídavky, jakkoliv báječně poskládané a zakončené hitovkou "Panenka", byť po tom všem poněkud nevýraznou, už se na ten euforický vrchol vyškrábat nedokázaly.

Celý večer byl oslavou čirého muzikantství, uvolněného, ale přitom skromně virtuózního - a to na všech postech. Luboš Novotný se svým dobrem muziku dokázal rockově přitvrzovat a s Pavlíčkem předvedli naprosto srovnatelný výkon. Spousta práce leží na Radku Hlávkovi, který se svou akustikou tvoří nosný podklad muziky (viz třeba "Vlčí oči"). O rytmické dvojici Martin Novák a Tomáš Liška se asi netřeba příliš šířit - oba patří k domácí hráčské špičce, oba hrají svoje party barevně, hravě a naprosto spolehlivě.

Luboš Malina, schopný v jedné jediné skladbě vyměnit čtyři nástroje, bavil svou ležérností, s jakou je střídal. Žádná uspěchanost, už, už, rychle vyměnit banjo za saxofon (flétny, kytaru, mandolínu...) a být připraven. Naopak, byl si vědom času, který má a nikam se nehnal. A vše přitom zvládl dokonale na čas.

A Robert Křesťan? Zpíval ve skvělé hlasové kondici a působil uvolněně a spokojeně. Poděkoval prakticky po každé skladbě, občas nabídl drobnou vzpomínku či komentář - například u písně "Crazy Horse", která vypráví o blonďatém a světlovlasém indiánském náčelníkovi a vrací se do muzikantova dětství. Sympaticky vítal i hosty, nepotřeboval žádná velká slova, ta očividně zpěvák, skladatel a mandolinista investuje do písňových textů.

Druhou trávu ten velký prostor, tolik odlišný od menších klubů nebo folkových festivalů, kde se se svým publikem převážně potkávají, nerozhodil. Byl to večer, který se dotýkal hudební dokonalosti a prakticky nenabídl moment, který by snad nudil. Nakonec hráli skoro tři hodiny. Stejně jsem ale odcházel s tím, že bych tak další hodinku ještě klidně zvládl. Vybírat by rozhodně stále bylo z čeho.