O bloudění, útěku, svobodě, pochybení, ale i o múzách a láskách - o tom všem zpívají na své novince Imodium, moji vrstevníci, dnes už muži kolem čtyřicítky, se kterými rostu od dob "Koníka" a "Smutnohry".

Před lety ohlásila čtveřice pauzu. A jak čas plynul, naděje na návrat se postupně vytrácela. Vrátka pochybností naštěstí formace rozrazila singlem "Střepy" natočeným se zpěvačkou Žanet - ten ale na nové studiovce nenajdete. K tomu se přidaly "Lampy", poslední píseň nahraná ještě s původním bubeníkem Kárlem. Poté převzal bubenické otěže maestro Adam Jánošík, tou dobou ještě kolega z The Atavists. Po pětileté koncertní přestávce a sedmi letech od posledního počinu konečně vyšla nahrávka "Horizont" nadupaná syrovostí, kytarami a rockovým naléháním frontmana Thoma Frödeho.

Pod desítkou skladeb se autorsky z většiny podepsal právě Fröde, který dílo i produkoval. S texty mu vypomohli Jánošík coby nová posila týmu (Thom už dříve propůjčil hlas jeho slovům v osobitém projektu LABe) a Lukáš Dvořáček, který textoval pro Walkmanz či Dymytry. Dýchne na vás vůně pravého rocku, možná i toho garážového, nevtíravého, syrového a propracovaného do každého detailu a beatu, který vámi prostupuje.

Každý kousek obsahuje skryté věnování a vysvětlení, co vedlo k jeho vzniku. "Les" patří všem vlkům, kteří se vracejí na svá zabraná území. Muzikanti se tím dotýkají přírody a domova a sami se k vracejícím vlkům vzhledem ke svému comebacku tak trochu přirovnávají. Ke kořenům se obracejí i "Přístavy" jako vzpomínka na dětství a dospívání. Jsou věnované rodnému Broumovu a také původnímu bubeníkovi, zmíněnému zakladateli kapely Kárlovi.

Na mě s touto položkou trochu padá depka. Frontman zpívá o tom, jak sám prochází ulicí (evokuje to ve mně vzpomínku na píseň "Hlavou"), kdy "město mi utichlo, zůstal jsem sám a nikdy už nenajdu ty, co hledám..." V půli se nachází zajímavé skoro až šeptání, které přidá na hypnotické intenzitě. V podobném duchu se můžou jevit i "Lampy" určené lidem, kteří prahli po změně, ale srdce je táhlo zpět, stejně jako jednotlivé členy, kteří se vrátili hudebně k sobě. Jedná se o uvolněnou pohodovku, která mi nadějí rozsvěcuje celé album.

"Tuláci" odkazují na všechny hrdiny, co ve svých životech vždy bojovali a mnohokrát umřeli pro lásku k ženě. Hudebně jde o řežbu: Thom zpívá ve slokách hluboko, refrénem to odlehčí. Popisuje, že každý jsme strůjci svého bytí, a k tomu potřebujeme svoji múzu - femme fatale, kterou máme za svatý grál. "Alchymista" je zasvěcen těm, co se snaží porozumět druhým, viz text "nechápe tvůj vesmír". Zde mě baví štěkací pasáž.

Obě dvě témata pomyslně stmeluje "60 minut", pojednávající o tom, kdy jsou lidé ochotni věnovat někomu svůj drahocenný čas - ne nadarmo se říká, že čas jsou peníze. A když ho vložíte do přátelství či lásky, půjde o skvěle využitou investici. Nápad vzešel od Jánošíka, který polemizoval nad tím, co se děje s hodinou při změně času dvakrát za rok.

Trochu hlouběji jdou další songy. "Padal jsem dlouho" upozorňuje na ty, co vysílají signály s prosbou o pomoc, ale okolí je přehlíželo. Úvodních pár vteřin patří disharmonickým smyčcům, které ve mně evokují právě ty upozorňující signály. Pak stopka a klasický rock. Kdo bloudí sám v sobě, toho nejlépe vystihuje "Někdo se dívá". A kdo sám se sebou denně bojuje (se svými já - Jekyll a Hyde), ten se najde v "OK kluk". Člověk ale sám před sebou stejně neuteče a dál zkouší, co vydrží. Singl doprovází první animák kapely, kde se členové před problémy pokoušejí ujet na kole.

"Severnské mosty" patří těm, kteří chtěli zmizet a podařilo se jim to. Název odkazuje na most spojující Anglii s Walesem, ale i na konkrétní osobu - kytaristu Richeyho Edwardse z Manic Street Preachers, Frödeho dlouhodobou inspiraci. V tamních končinách zmizel a jeho tělo se dosud nenašlo. Zdá se, že věci mezi nebem a zemí opravdu existují.

Skupina rozhodně neplatí za Jidáše (lehký odkaz na "Tuláky"), nezaprodala se ďáblu, nezradila žánr a to, co se od ní čekalo. Příchod Adama Jánošíka jí přidal na tvrdosti, hustotě a jisté kadenci.

Nesmíme zapomenout ani na vizuál - jednoduchý, výstižný a čitelný. A to přitom neobsahuje jméno formace ani alba. Neodpoutává díky tomu pozornost od obsahu, jde s ním ruku v ruce, černou barvou by se daly charakterizovat styl a často zamotané čáry života. Muzikanti zkrátka neponechali nic náhodě a odvedli kus řemeslně poctivé práce.

Horizont si mnozí vysvětlují jako klíčový bod, okamžik nějakého procesu, po jehož překročení již výsledek nelze zvrátit, zkrátka hranici, za kterou už nevidíme a nevíme, co se stane dál. Tady se stalo něco pěkného, Imodium první studiovkou po návratu potvrdili, že to myslejí vážně a že si zaslouží většího uznání, než jakého se jim dostalo před pauzou.